Od 14 let pracoval jako dělník. Nakonec si ale Zdeněk Flídr splnil sen a stal se režisérem

7. říjen 2017
Zdeněk Flídr (vlevo) během natáčení

Ve válečném roce 1940 přišel v rodině pracovníka Českoslovanské akciové tiskárny Františka Flídra na svět syn Zdeněk. Rodné Budějovice se do jeho dětských vzpomínek zapsaly obrazem vybombardovaných domů, ale v následujících letech čekaly na rodinu ještě horší zážitky.

V roce 1953 byl totiž otec zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen na pět let vězení. „Někteří známí se tehdy s naší rodinou přestali stýkat,“ vzpomíná Zdeněk Flídr, „naštěstí si člověk v mládí vždycky dokáže najít nějaké radosti. Začal jsem se tehdy věnovat folklóru, tančil jsem v Úsvitu a mezi lidmi, kteří měli lidovou hudbu rádi, jsem našel celoživotní přátele - Jaroslava Krčka a Jindřicha Pecku.“

Na studia na gymnáziu musel však tehdy Zdeněk Flídr zapomenout. Už ve čtrnácti letech začal pracovat jako pomocný stavební dělník a posléze vykládal vagóny v uhelných skladech.

Nakonec se mu podařilo dostat na elektrotechnickou průmyslovku a odmaturovat, ale tajný sen, totiž studia na střední filmové škole v Čimelicích, si tehdy splnit nemohl. K filmu se dostal až o několik let později, když se stal asistentem režie v Barrandově.

Prvním filmem, jehož natáčení se mohl zúčastnit, byla slavná Babička s Jarmilou Kurandovou a Libuší Šafránkovou. Odtud už byl jen krok k vysněné filmové režii.

Vystudoval dálkově FAMU, a přestože se věnoval dokumentární tvorbě, v jeho filmografii najdeme i hrané snímky. Přes pozdní start stihl natočit řadu filmů, mnohé jsou inspirovány jihočeským krajem - konopickou, lidovým zvykem z Pošumaví, krumlovským dětským folklórním souborem, hořickými pašijemi nebo šumavskými vánočními zvyky.

O klikaté cestě k filmové režii vypráví Zdeněk Flídr v pořadu Jihočeši.

Spustit audio
autor: Hana Soukupová