Není to o síle, nejdůležitější je hlava, říká tesař, který ctí tradiční postupy

Martin Šnajdr z jihočeských Komařic je jedním z pokračovatelů letitého tesařeského rodu, který ctí staré ověřené tesařské postupy
Martin Šnajdr z jihočeských Komařic je jedním z pokračovatelů letitého tesařeského rodu, který ctí staré ověřené tesařské postupy

Říká se, že je to stavební řemeslo číslo jedna. Na stavbách bývali mezi prvními a odcházeli často jako poslední. Kdyby totiž stavbu správně nezaložili, nestály by dodnes díky jejich dubovým pilířům třeba Benátky nebo Karlův most. Řeč je o tesařích.

Pokračovatelem letitého tesařského rodu je Martin Šnajdr z jihočeských Komařic, který ctí staré ověřené tesařské postupy. Takových lidí je dnes podle jeho slov už málo. „Těch, kteří pracují vysloveně ručně a hledají ty staré technologické postupy, je úplné minimum. Troufnu si říct, že tak pět v Čechách,“ komentuje.

V jeho rodině se řemeslo dědí. „Už odmalička jsme se motali kolem táty, hráli si v pilinách a s různými špalíky, tahali jsme menší sekyrky. Pak jsem se šel učit a dělám to dodnes, je to krásné řemeslo,“ vypráví.

Patronem tesařů je svatý Josef, podle pověsti pozemský otčím Ježíše Krista. A prý i sám Ježíš se tomuto řemeslu vyučil. Už od dob biblických se žádná vesnice bez tesaře neobešla.

Ačkoliv to může vypadat, že při otesávání velkých kmenů není centimetr žádná míra, opak je pravdou. Stavba střešního krovu ve výškách musí klapnout hned na první pokus, protože není čas ani místo na opravy.

„Základním předpokladem pro to, aby člověk mohl dělat tesaře, je prostorová představivost. O síle to vůbec není, je to o hlavě. Musíte vědět, kam seknout, a to vám nese i zkušenost,“ dodává Martin Šnajdr.

Ještě potrvá, než lidé pochopí, proč je třeba řemeslo udržet

Připomíná, že tesaři také nedělali jen trámy a konstrukce, ale třeba i výpustě rybníků, mosty, jezy, dřevěné pumpy. „Hodně zdatní tesaři se pak vyprofilovali na sekerníky, kteří dělali mlýny a vodní pily. Ještě existují lodní tesaři, a to jsou na moři nenahraditelní lidé,“ říká.

Hlavním tesařským nástrojem je velká zahnutá sekyra zvaná širočina. Tu ale používají i jiní řemeslníci, za symbol tesařů proto Martin Šnajdr označuje takzvanou křížovku, sekyru, která má na obou koncích dláto.

Kovář býval po faráři nejváženějším člověkem ve vsi. Dnes řemeslníka mrzí, že prestiž stále upadá

Kovář Jan Odvárka a redaktor Zdeněk Zajíček

Kovářské kladivo, kovadlina, hučící výheň. Bývaly doby, kdy lidé slýchali tyto zvuky takřka v každé vesnici. Jenže mnohé kovárny se postupně změnily na obecní zastávky autobusů, zpustly nebo splynuly s nějakým vedlejším domem.

Jihočeský tesař přiznává, že zažil momenty, kdy by s řemeslem nejraději skoncoval. „Jsou různé tlaky na dodání a dneska to s těmi lidskými zdroji je obtížné. Je to veliká škoda. Dostal jsem se do Francie, kde jsme dělali shořelé křídlo zámku s německým mistrem, a to byla práce úplně o něčem jiném, dělba práce, organizace, všechno perfektní,“ vzpomíná.

Jak tedy vidí budoucnost tradiční tesařiny u nás? „Mám-li být úplně upřímný, vidím to černě. Myslím si, že se to zachová, ale ještě bude lidem trvat, než pochopí, proč je důležité udržet tyhle staré technologické postupy. Navíc jsou na to navázaná další řemesla, potřebujete třeba dobré kováře, ale já neznám nikoho, kdo by dokázal udělat dobrou širočinu dobovým způsobem,“ odpovídá.

Tradiční tesařské řemeslo by se přitom podle něj mohlo uplatnit i na moderních stavbách. „Dneska v zahraničí jdou docela módy dřevostavby, dělají se dřevěné dálniční mosty, velké konstrukce. My tady spíš preferujeme beton a ocel, ale na západě od nás už se zase pracuje se dřevem,“ uzavírá.

Spustit audio

Související