Na Prachaticku je ohnisko koronaviru, život u oblíbeného Křišťanovického rybníka se ale nezastavil

3. srpen 2020 16:00

U Křišťanovického rybníka u Volar na Šumavě se koupe spousta lidí, i přes koronavirus v Prachaticích nezůstávají doma. U vody přijdou na jiné myšlenky a navíc se tu pravidelně konají kulturní akce. Vše se odehrává venku a lidé mohou chodit bez roušek.

Každý rok už od dětství jezdí k rybníku Petra Holečková. „Koronavirus je téma diskuzí všech lidí, ale nemyslím si, že by jich sem proto jezdilo méně, není znát nějaký úbytek,“ komentuje.

Potvrzuje to i její maminka Irena Holečková. „Je tady lidí pořád stejně, nikdo na to nějak nereaguje. Rozhodně lidé nezůstávají doma kvůli tomu, že je v Prachaticích někdo nakažený,“ říká.

U Křišťanovického rybníka funguje Bouda u Josefa a Adélky. Provozuje ji Josef Fojta. „Hodně se o koronaviru teď mluví. Tím, že jsme blízko ohniska, lidé asi pořád nějaký strach mají, ale podle toho, kolik máme na pláži lidí, se zase asi tolik nebojí,“ dodává.

Návštěvníky k rybníku láká čistá voda. Plocha okolo je travnatá, ale Josef Fojta každý rok na část naveze písek. „Vždycky jsme to rozhrabávali, aby to pro lidi bylo příjemné, ale letos jsem si říkal, že by si to děti mohly rozhrabat samy. Tak jsme navezli asi třináct tun písku, byla tam velká hromada a děti ji během týdne úplně sešlapaly a odnosily,“ vypráví.

Čtěte také

Lidé přijíždí i na kulturní program, který se koná během celého léta. „Každý pátek je koncert, v sobotu zpívání u ohně, v neděli divadlo pro děti. Vždycky přijede spousta lidí,“ popisuje Irena Holečková.

Sobotní zpívání u ohně označuje Josef Fojta jako volný večer. „Někdy nikdo nepřijde, tak se třeba vůbec nehraje, protože je to na dobrovolné bázi. Může přijít člověk s houslemi, kytarou nebo jen tak poslechnout. Když přijdou, udělá se oheň a u toho se zpívají písničky. Letos to docela funguje, možná nejlíp za celou dobu,“ vysvětluje.

Boudu u Josefa a Adélky provozuje u Křišťanovického rybníka posledních pět let. „Váže se k tomu dlouhý příběh. Když jsme se chtěli brát na pláži, zjišťovali jsme, komu to patří. Nakonec jsme si místo svatby pronajali na deset let,“ usmívá se.

autor: Anna Vrhelová
Spustit audio

Související