Na budějovické ploché dráze byli jezdci rychlejší než jinde. Mezi místní hrdiny patřil Roman Irmiš

Jedním z hrdinů, jimž aplaudovaly zaplněné tribuny, byl Roman Irmiš. Rodáka z Lišova, odkud pochází hned několik rodinných „klanů“ toho jména, přivedl k závodění jeho strýc. František Irmiš jako slavný a úspěšný závodník stál u zrodu ploché dráhy v Českých Budějovicích a jeho synovec mu zprvu pomáhal jako mechanik.

Roman Irmiš na ploché dráze v roce 1955|foto: archiv Romana Irmiše

Brzy se ale Roman Irmiš sám posadil za řídítka a rychle se stal oporou budějovického družstva. „Tady byl ovál na Dlouhé louce. Původně to byla škvárová dráha a potom tam dali takový písek, který byl o hodně jemnější, takže jsme nebyli tolik špinaví,“ vzpomíná.

Běžná plochá dráha měří kolem 400 metrů, budějovická byla o 80 metrů delší. „Tím pádem se tady nemohlo konat mistrovství, ale jezdili tu všichni, i cizinci, protože to bylo o trochu rychlejší. Dráha má určitý průměr zatáčky a vy do ní najedete velkou rychlostí, přes 100 kilometrů v hodině, pak se musí motorka udržet ve smyku, aby nepadla. Tady byly o trochu delší rovinky, takže jsme získali vyšší rychlost,“ vysvětluje Roman Irmiš.

Rád se na dráze potkával s cizinci, protože ti byli podle jeho slov ohleduplní. „Soupeř vás může namáčknout na mantinel, vy si líznete a je z toho pád. Cizinci tohle nedělali, jezdili jako profíci. U nás byli také někteří ohleduplní, ale někdy to nevyšlo a k pádům docházelo. Když se pak jelo těsně za sebou, znamenalo to veliké nebezpečí. V té rychlosti se nedá zastavit, když vám někdo spadne pod kolo,“ popisuje Roman Irmiš.

Roman Irmiš při motokrosovém závodě v roce 1958|foto: archiv Romana Irmiše

Obyvatelé Českých Budějovic měli motoristický sport rádi a poznávali i jezdce na ulicích. „Za umístění jsme dostávali peníze, třeba tři nebo pět stovek, ale na uživení to nebylo,“ dodává bývalý jezdec, kterému je dnes 84 let.

Trofeje sbíral Roman Irmiš nejenom na plochodrážních oválech. Jeho velkou vášní byl také motokros, při kterém díky skvělé technice jízdy a vynikající fyzické kondici porážel i soupeře na výkonnějších strojích.

„Motokros mě bavil, protože to trvalo hodinu, zatímco plochá dráha trvá minutu a půl. Měl jsem dobrou fyzičku, vydržel jsem tu hodinu, zatímco někteří už odpadali, já jsem furt ještě mohl. Když jsem odstartoval dobře, tak jsem to měl jednoduché a jen jsem si hlídal vzadu ty, co mě ohrožovali. Když to bylo obráceně, tak ti vepředu začali vadnout a já jsem ještě měl sílu, tak jsem se dostal před ně,“ vypráví.