Mirka Nezvalová: Roušky

Takže když se začalo na českém koronavirovém nebi koncem prázdnin lehce zatahovat, rozhodla jsem se využít služeb profesionálů a pro svá čtyři vnoučata objednat stylové roušky se stříbrem jedna ve slevě bratru za 249 korun. Jinou možnost než zaplatit on-line web nenabízel, tak jsem si řekla, že když inzerují na velkých portálech, asi to nebudou žádní internetoví šibalové.

Čtěte také

Ivan Mls: Ruce

Chyba lávky!

Čtyřdenní slíbené dodání se protáhlo na měsíc, a když po mé urgenci roušky doputovaly, jedna objednaná a dopředu zaplacená chyběla.

Nejsem tříletá holka, která by se nechala zahnat do kouta, tak jsem zásilku reklamovala. Na straně dodavatele je ovšem od té doby velké e-mailové ticho. Nejde mi o oněch 249 korun, ale o princip. Tak jsem si řekla, že se s podnětem obrátím na Českou obchodní inspekci, abych ukázala, že my odběratelé nejsme zase tak naivní.

Když jsem se dovolala na příslušnou inspekční linku, bylo mi sděleno, že podobné podněty už dostali na jaře a zda vím, že na adrese v pražské Rybné ulici prý sídlí asi tisícovka firem. Zároveň nejsem první a asi ani poslední stěžovatel, ale mohu využít bezplatného mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, které Čoika nabízí.

Jenže anabáze vyplňování nejrůznějších podkladů mě tak trochu odradila. Ano, asi jsem naletěla a přišla o těch necelých 250 korun. Určitě nezchudneme.

A poučení, abychom si dali bacha na roušky pořízené přes internet, mě mohlo vyjít mnohem mnohem dráž. Tohle moje doporučení je ovšem úplně zadarmo – vraťme se raději zpátky k šicím strojům a šijme tak dlouho, až náš rodinný trh bude nasycen.

Nejen že ušetříme, ale ještě budeme mít dobrý pocit z toho, že jsme nenaletěli.