Mirka Nezvalová: Listopadové střípky

Když se totiž vzbudím někdy nad ránem a na vstávání je moc brzo a na další spánek docela pozdě, zavřu oči a courám dávnými příhodami a setkáními. A zrovna před pár dny jsem si z minulosti vytáhla pár střípků k 17. listopadu 89.

Ne, nebudu vás unavovat tím, kde jsem byla a co jsem dělala právě ten den, ale s jistotou vím, že to byl pátek. Den, který nám otevřel dveře do budoucnosti. Najednou jsem nemusela už šít oblečení pro své dcery, protože v houfně otevíraných second handech byla nabídka, které jsem nemohla konkurovat. Vzpomínám si, že mě tenkrát překvapilo, jak pěkného a příliš nenošeného oblečení se lidé v cizině zbavují.

Nebo jak jsme poprvé jeli do Rakouska, Švýcarska, do Francie nebo do Itálie na lyže. Zatímco dřív jsme z jihu Čech mířili přes celou republiku do Krkonoš nebo na slovenský Chopok, najednou jsme díky otevřeným hranicím byli za tři hodinky na sjezdovkách v rakouském Schladmingu, kde se dokonce jezdí světový pohár.

Tam jsme se potkávali s Pražáky, kteří nám najednou tu blízkost česko-rakouské hranice – do té doby neprodyšně uzavřené – záviděli. Všichni jsme najednou mohli své zkušenosti z českých, často ne příliš upravovaných sjezdovek, skvěle uplatnit na těch varhánkových rakouských a být za skvělé lyžaře. I bez dlouhých front u vleků.

Těch střípků z konce roku 1989 bych asi našla mnohem víc a věřím, že je máte někde v paměti i vy. Máme chalupu po prarodičích jen pár desítek metrů od rakouských hranic. Před listopadem 89 to bylo zadrátované území, ale vždycky, když dnes sedneme na kola a jedeme po cestách v bývalém pásmu, kam směly jen džípy pohraničníků, mám pocit, že ty dveře směrem k budoucnosti se otevřely ještě včas. Věřme, že se už nikdy nezavřou.