Martina Adlerová: Růžové brýle

V rámci zachování svého duševního zdraví lakuju věci na růžovo. Přesvědčuju samu sebe, že jsem neviděla to, co jsem viděla. Oblbuju samu sebe, abych přežila.

Dám příklad: Z okénka auta uvidím v příkopě u cesty mrtvé zvíře. Musela bych na tu krev myslet celý den, ale takhle ne, jde totiž jenom o chlupatý červený kabát, který někdo ztratil, asi roztržitý pocestný.

Jsem náhodným svědkem kruté manželské hádky, které naprosto apaticky přihlíží malý synek. Místo abych se mořila úvahami, jak to asi vypadá u nich doma, přesvědčím se, že jsou oba divadelní herci a v supermarketu si zkoušejí dialogy.

Z lesa slyším salvy výstřelů tradičního honu. Ne, to je jen vzdálené hromobití. Běžím se schovat pod střechu, abych nezmokla.

Agresivní řidič mi ukáže vztyčený prostředníček. To on mi jen dává znamení, že tato ulice je jednosměrka.

Nějaká paní mě bezohledně předběhne ve frontě u kasy, a ještě mi přitom přejede nohu vozíkem. Ale není to úmysl, to ona jenom spěchá s nákupem ke svému nemocnému otci.

Takhle si dennodenně nasazuju růžové brýle, abych unikla nepříjemné skutečnosti.

Ale poslední týden školy jsem se už doopravdy zbláznila.

Ta růžová mi leze na mozek.

Přijdu ráno do třídy a všichni moji žáci jsou růžoví.

Jenže to byla realita: Měli na sobě sladce růžové mikiny se záhadným nápisem. Rozbitá pračka.

Což může být zřejmě námět na příští sloupek.