Martina Adlerová: Nápisy
Mám ráda nápisy a většinu z nich si pamatuju. Některé si dokonce zapisuju. Baví mě jejich formulace a poselství. I to, co se skrývá za nimi.
Přemýšlím nad tím, co vede člověka k tomu, aby si na plot pověsil cedulku s obrázkem pitbula a se sdělením: Já jsem u vrat za pět vteřin. A ty?
Chápu obyvatele domů, jejichž dveře hostí nápis: Choďte si se svým psem kadit před svůj dům.
Nebo na veřejných záchodcích: Milí pánové, močte jen do pisoáru. Milé dámy, chovejte se jako dámy.
Kdykoliv jedu navštívit své rodiče, míjím cukrárnu s nápisem Vážený nugát. Vždycky se pobavím představou veledůležitého nugátového bonbónu, kterak si naseklý ve fraku a s hůlčičkou vykračuje po lázeňské promenádě.
Na poště si při pohledu na Výdej balíků vždycky představím hřmotného venkovského týpka, jak s pořadovým číslem (a s holínkami od hnoje) ukázněně čeká u výdejního okénka.
Nejvíc mě ale dostaly cedulky, které se najednou objevily na záhonech v parku. Říkám si, že by spousta lidí měla v průběhu zimy nosit stejnou ceduli pověšenou kolem krku. Předešlo by se mnohým nedorozuměním, kdyby si jejich spoluobčané, příbuzní, kolegové a známí mohli při setkání s nimi přečíst tento naléhavý vzkaz: „Spím. Těším se na jaro. Nešlapejte po mně.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
