Martina Adlerová: Mezi námi kočkami

28. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kočka

Říká se, že ti, co nemají rádi kočky, budou v příštím životě myši. Tak to nám opravdu nehrozí.

V našem domě to totiž vypadá jako v domečku pro kočky. A každý den zažijeme něco extra kočičího.

Nejmenší kocour jménem Elvis (aby bylo jasné, kdo je tady za hvězdu) shodil o půlnoci manželovi na hlavu zapomenutou láhev koňaku. Zřejmě si myslel, že takhle dobré pití by se nemělo ignorovat. Nebo mu připadalo, že je nejvyšší čas otevřít konzervu tuňáka. 

Jednooký Jindřich se polomrtvý připlazil ze skládky. Za provedená příkoří děsí lidí tím, že mu ve tmě září jenom jedno oko, což vypadá nejhůř v noci za oknem.

Celočerný Lucifer je kočičí James Bond. Má nadpřirozené schopnosti a povolení zabíjet.

Když u nás byl naposledy plynař a uviděl naši „peršanku“, tak pronesl: „Páni, tyhle kočky stojí spoustu peněz, co?“

Anastázie otevřela své smaragdově zelené oči a podívala se muži až na dno jeho duše, takže pak už neříkal nic. Možná mlčí dodnes.

Tuhle krasavici jsme našli zbědovanou v lese, a kde se tam vzala, ví jen ona sama. 

Říká se, že když spolu lidé žijí dlouho, začnou se jeden druhému podobat. Zřejmě to platí i mezidruhově. Manžel má zelené oči. Já zase obrůstám srstí. Dcera chodí do školy celá zdrápaná, takže čekáme, která všímavá učitelka zavolá na sociálku jako první.

Jsme prostě kočkaři tělem i duší. A to, že se zrovna teď na našem gauči rozvaluje štěně ohaře, je jenom nepodstatný detail.

Lidé se prý dělí na pejskaře a kočkaře.

Jenomže my víme své.

Spustit audio