Martina Adlerová: Mám štěstí na podivuhodná setkání

Na českobudějovickém vlakovém nádraží jsem potkala čaroděje i s učedníkem. Pořád přemýšlím, odkud cestovali a kam.

Běžně mě oslovují neznámí lidé, a nemůžu projít městským parkem, abych neobdržela hned několik žádostí o drobné. Asi vypadám bohatě.

Ale nejvíc vzpomínám na muže, který mě přišel podpořit v pouliční žebrotě.

To bylo v době, kdy jsme si pořídili našeho prvního psa a šli mu koupit pelíšek. Štěně v něm pak spokojeně usnulo, takže jsem si sedla na chodník z boku supermarketu, že tam počkám, až zbytek rodiny nakoupí.

Najednou se ke mně přitočil cizí chlápek a zeptal se: „Vy tu žebráte? Vy nemáte na jídlo pro toho psa?“

Než jsem se zmohla na odpověď, přisedl si a povídá: „Zkusila jste zpívat? Když budeme zpívat dva, tak nám určitě někdo něco dá.“

Načež spustil hlasité Okolo Frýdku cestička… a mně nezbylo, než se přidat.

Žádné peníze jsme sice tenkrát nevyžebrali, ale pořád mám pocit, že tomu chlapovi něco dlužím. Možná to chtělo jenom změnit repertoár. Něco víc pro místní patrioty. Třeba Když jsem já šel tou Putimskou branou nebo Na břehu Blanice.

Takže pane, kdybyste potřeboval parťáka pro pouliční žebrotu nebo nelegální potulku, tak dejte vědět do Českého rozhlasu.

Heslo: Okolo Frýdku.

A já se přidám.