Martina Adlerová: Amarouny

20. říjen 2020

Rozhlasový sloupek

Jsem ten typ, který než by vařil, radši si namaže chleba. A přemítá o amarounech. To jsou takové syntetické gastronomické bomby pocházející z budoucnosti.

Bylo by přece skvělé položit na talíř tabletku, která se během chvilky rozbublá a výsledkem je rosolovitá kostka obsahující všechny živiny, které tělo potřebuje. Ve vyváženém poměru a na celý den.

Čtěte také

Jan Vaněček: Úklid hlavy podle Kláry

Čas strávený v kuchyni bych pak mohla věnovat něčemu mnohem lepšímu.

Máma mi vždycky říkala, že se nikdy nevdám, protože láska prochází žaludkem. Moje první otázka směrem k potenciálnímu partnerovi tedy zněla: Umíte vařit? Jakmile kývl, skočila jsem po něm.

Ale stejně: proč tolik povyku kvůli jídlu?

Zdá se, že v dnešní společnosti vede ten, kdo má v televizi pořad o vaření. A foodblogeři řídí svět. Ze svých facebookových stránek ovlivňují ceny ropy na světových trzích i veřejné mínění.

To já mám vliv akorát na svoje zvířata, a to ještě velmi omezeně.

Ta si totiž do kašičky foukat nenechají a kašlou vám na to, kolik máte zrovna příznivců.

Jediné, co vyžadují, je pravidelný přísun chutné krmě. Takže pro ně amarouny nepřicházejí v úvahu.

A stejně by gurmáni protestovali. Navíc aspik, rosol a huspenina nejsou zrovna ani trochu in, a už vůbec ne trendy.

Ale já jsem odjakživa zpátečnice.

Možná se je pokusím vyrobit podomácku.

Ale teď ne. Teď mám hlad.

Jdu si namazat chleba.

Včera jsem měla džem, takže dneska si dám kremžskou hořčici.

autor: Martina Adlerová