Pamatujete si ještě na tetřeva hlušce? A viděli jste jej někdy na vlastní oči? Jediná přirozeně se reprodukující populace je pouze na Šumavě

16. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tetřev hlušec

Již v Československé myslivosti od A. Březiny z roku 1937 je psáno: „Jestliže u nás tetřev mizí, není to tak vinou dřevin, jako spíše moderního lesního hospodářství, které podmiňuje neustálý ruch v lese.“ Se zoologem Národního parku Šumava Alešem Vondrkou o dalším chráněném živočichovi žijícím na jihu Čech tetřevu hlušci. Připravila Jitka Cibulová Vokatá.

Tetřev hlušec je největší zástupce čeledi tetřevovití, samec váží kolem 5 kilogramů i více, samice přibližně polovinu. U tohoto druhu je silně vyvinut takzvaný sexuální dimorfismus, tedy výrazný rozdíl sekundárních pohlavních znaků jako je velikost, zbarvení a podobně.  Ve zbarvení kohouta převažuje černohnědé zbarvení s kovovým leskem na hrudi, slepice jsou kaštanově hnědé s černohnědými příčnými proužky.

Rozšíření ve světě a u nás

Tetřev hlušec je druh s palearktickým typem rozšíření. Těžiště výskytu leží ve Skandinávii, Pobaltí, Bělorusku a Rusku, jinde je jeho výskyt pouze ostrůvkovitý. 

Na území bývalého Československa byl ještě nedávno hojný a jeho rozšíření spolu s tetřívkem obecným je na počátku 50. let dle tehdejšího  loveckého průvodce od Čedoku charakterizováno takto:

Příčin vymizení tetřeva hlušce u nás i v celé střední Evropě je mnoho a jistě se jedná o komplexní záležitost. Nicméně zásadní je ztráta vhodného biotopu způsobená lesním hospodářstvím především druhé poloviny 20. století.

Ani dnes, navzdory poznání, se v zažité praxi mnohé nezměnilo. A proto hlušec doposud přežívá pouze tam, kde se hospodaří přírodě blízkým způsobem a kde jsou podporovány přirozené přírodní procesy v dostatečně velkých plochách. A z tohoto důvodu máme dnes jedinou životaschopnou populaci právě na Šumavě. Narůstající populační trend hlušce je odrazem vhodné péče o území. Vhodné ne ve smyslu ekonomických zisků, však ve smyslu zachování přírodních hodnot, které bychom měli předat dalším generacím.    

„Oba druhy tetraonů jsou na našem území početně zastoupeny. Dokonce lze říci, že v západních krajích je jich více než na lesnatém východě. To platí jak pro tokaniště tetřeví tak i tetřívčí. … na Moravě a hlavně v Čechách jsou tokaniště i v rozsáhlých lesních komplexech vnitrozemských…“

V té době byl druh stále ještě rozšířen například na Křivoklátsku, Českém lese, Jindřichohradecku, Brdech,… Nicméně nástup intenzivního, krátkozrakého lesního hospodářství znamenal likvidaci vhodných podmínek pro tetřeva a jeho postupný ústup do horských oblastí. V dnešní době máme u nás jedinou přirozeně se reprodukující populaci pouze u nás, na Šumavě.

S tetřevy je možno se setkat i v Českém lese a Beskydech, zde se však jedná o uměle vysazované jedince s cílem obnovit již zaniklé populace, což je vzhledem k citlivosti druhu velmi problematické.     

Velkolepá slavnost jara

Tok tetřeva hlušce (dříve zvaný chámenie) je impozantní záležitost a pro svůj půvab a ojedinělost byl lov na tetřeva vyhledávanou kratochvílí šlechty. Tetřev byl řazen mezi zvěř vysokou, a proto jej prostý lid lovit nemohl. Revírníci byli povinni sledovat průběh toku a podávat hlášení o dění na tokaništích (dříve chamoviskách). 

V každé myslivně byli zřízeny pokoje pro ubytování loveckých hostů, nejznámějšími, pro tento účel sloužícími, jsou např. Arnoštov, Uhlíkov, České Žleby, Stožec nebo boubínský zámeček. Negativní vliv lovu byl značný, byli odstřelováni dominantní, nejhodnotnější kohouti a výše odstřelů byla neúměrně vysoká.

Například na panství Český Krumlov bylo v letech 1893 – 1901 ohlášeno 727 tokajících kohoutů, z nichž 521 bylo odstřeleno. Na druhou stranu se tetřevům věnovala celoroční pozornost. Hubila se škodná, tokaniště se chránila a v širším okolí se netěžilo, v místech hnízdění a vyvádění kuřat byla zakázána lesní činnost a vstup do lesa.

Chraňme hlušce! Ještě žijí…

Dávnou slávu tetřevů nám v šumavských revírech mohou ještě dnes ojediněle připomenout zarostlé zrezivělé tetřeví tabulky na přestárlých stromech, které byly elipsovitého tvaru velikosti přibližně  20×15 centimetrů. Když se tetřev střelil, dalo se mu jméno, které se napsalo na tabulku, připojilo se datum a tabulka se přibila na strom, z kterého byl tetřev uloven…

Peripetie tetřevího života

Hlušec, jakožto velmi senzitivní druh vůči rušení má v průběhu roku několik období, kdy je mimořádně citlivý vůči negativnímu vlivu vyrušování. Již na přelomu zimy a jara se odehrává tetřeví tok. Dnes se snad již nemusíme bát, že by někdo chtěl vyrazit na tokaniště se zbraní v ruce a krášlit stěnu svého pokoje tetřeví tatrčí…

Tetřev hlušec.

Nicméně rozvoj techniky dává lidem jinou zbraň, fotoaparát, to i lidem bez úcty k životu, prahnoucích po své trofeji, dnes tak vzácnou. Problém rušení na tokaništích bezohlednými fotografy a takzvané milovníky přírody, jež sbírají své druhy, by postoupili v nesmyslném žebříčku, se dotýká především tetřívka, ani u tetřeva však není bezvýznamné.

Dalším obdobím zvýšené citlivosti vůči vyrušování je období vyvádění mláďat.

Slepice začíná snůšku inkubovat po snesení posledního vejce, takže i mláďata se líhnou najednou. Je popsáno, že i kuřátka ve vejcích před vylíhnutím spolu a s matkou komunikují a optimalizují tak dobu vylíhnutí.

Po vylíhnutí kuřátka oschnou a hurá do světa… do osamostatnění je však ještě dlouhá cesta, kterou většina kuřat nepřežije… první cca týden jsou plně závislá na slepici, která je musí i zahřívat, aby neprochladla, neboť nemají vyvinutu vlastní termoregulaci. Slepice kuřata postupně učí co je či není k snědku, vodí je za potravou a učí rozeznávat nebezpečí… 

Citlivost tohoto kriticky ohroženého druhu v období toku a vyvádění mláďat je důvodem, proč jsou některé turistické trasy vedoucí přes tetřeví lokality uzavřeny v období od 1. 3. do 15. 7.

Snad jsme schopni tato omezení respektovat a přispět tak k ochraně šumavské přírody. Při vyrušení se mláďata od matky paprskovitě rozutečou (antipredační chování) a trvá až 2 hodiny, než se rodina opět spojí, po tu dobu jsou mláďata vystavena riziku predace a nepřízni počasí. Takže i průchod po „omezených“ trasách s tím, že ,,půjdeme tiše, aby o nás nikdo nevěděl, kdyžtak řekneme, že jsme o zákazu nevěděli“ je pouhopouhá opovržení hodná bezohlednost…

Některé trasy jsou naopak uzavřeny v zimním období, to z důvodu zimování hlušců. Ti jsou v tuto dobu odkázáni pouze na energeticky nevydatnou stravu, jako je smrkové jehličí a pupeny.  Každé vyrušení proto pro ně znamená život ohrožující výdej energie. Zodpovědný návštěvník zimní Šumavy využívá tedy pouze vyznačené lyžařské trasy.

autoři: Aleš Vondrka , Zdeněk Zajíček | zdroj: Aleš Vondrka
Spustit audio