Jan Vaněček: Úklid hlavy podle Kláry

To je nejtěžší, najednou všechny připadají člověku nepostradatelné. Horem dolem přebíráme ty stejné, tisíckrát omleté, ale nakonec žádnou nevyřadíme, což je na draka. Konečně to tedy podle rady Kláry vyzkouším.

Vypnul jsem hlavu z provozu, jen volně dýchal, chvilku si zaklusal, poslouchal zvuky lesa a  kochal se pohledem na uklidňující zeleň stromů. Nebylo tu k vidění ani človíčka, jen  v borůvčí se mihl zajíc a v dáli koncertovala kukačka. Vrátil jsem se ke svým myšlenkám, bral je na paškál jednu po druhé, ty zbytečné a blbinky, komplikující mi život, bez pardonu z hlavy odhazoval. Rozletěly se jako hejno much do hloubi lesa. Zbyly jenom ty, které potřebuji, jsou mi oporou a potěší.

V dobré náladě jsem zamířil k domovu a cestou potkal hajného. Známe se spolu z hospody. Šel jen tak se psem na šoulačku. Sdělil jsem mu radostně, že se mi v lese povedlo uklidit si v hlavě a vyhodit z ní všechny zbytečnosti. Pochválil mě, ale kdyby se mi nějaká z lesa vrátila, což se občas stává, mám za ním zajít a on ji na počkání zastřelí. Poděkoval jsem za ochotu a pochlubil se tím pak Kláře. Zaujalo ji to a pravila nezaujatě: „Hlavně, aby se  hajnej  trefil.“

Hezký podzim, vážení Jihočeši.