Malému princi táhne na čtyřicet. Představení na motivy známé knihy je pro Jana Cinu důležitým projektem

„Já si z těch Thálií pamatuju, že jsem byl tak nervózní z toho, že bych to třeba dostal a musel vylézt na jeviště úplně sám za sebe, že jsem si celou dobu, co jsem seděl v tom orchestřišti mezi ostatními nominovanými, říkal: Já to vlastně hrozně nechci dostat, já tam hrozně nechci jít, mně je dobře tady, ať to dostane kdokoliv jiný. A stalo se, že to dostal Vojta Dyk a já jsem si opravdu oddychl,“ vzpomíná Jan Cina s úsměvem.  

Až teď, s mnohaletým odstupem, ho přeci jen trochu mrzí, že za Malého prince Thálii nezískal. „Celý zrod byl pro mě totiž velmi náročný a teď, kdy to představení hraju a stále s tím Malým princem nějak žiju – jak jste řekli, blížím se ke čtyřicítce, což je pravda, ale zní to vtipně a je hrozně dobře, že i Malému princovi může být čtyřicet – tak té energie v tom je hodně a je to pro mě důležitý projekt. A byl jsem blízko,“ vysvětluje.

Zároveň ceny nejsou všechno, dodává Jan Cina jedním dechem. „Já žiju dál a v umění je diskutabilní oceňovat, kdo je a není nejlepší. Navíc ocenění přichází s každým představením, když hrajete pro lidi, které to nějak osloví, nějak je to zasáhne. I to, že se to někomu nelíbí, je super, protože tím vyjádří svůj názor,“ komentuje herec reakce, které nebývají lhostejné.

A jaké tedy je jeho podání Malého prince? „Moje podání je zevnitř, to, jak to vnímají diváci, je na nich. Náš příběh je na motivy známé knížky a my se nacházíme ve chvíli, kdy se Malý princ vrací na Zem, aby opět našel Exupéryho, svého přítele,“ nastiňuje.

Malý princ tedy v pojetí Jana Ciny a jeho představení neumřel? „Tady už se dostáváme do filosofického výkladu, který se může rozjet různými směry,“ odpovídá herec, „a všechno je trochu pravda. Každý z nás má trošku jiný výklad Malého prince, a to je úplně v pořádku. My jsme se snažili tuhle otevřenost zachovat. To je to, co já na tom mám nejradši.“

Čtěte také

Byl jsem totální herecký antitalent, k založení Semaforu mě donutil Šlitr, vzpomíná Jiří Suchý

Sám si uvědomuje, že když Malého prince četl poprvé, byl trochu zklamaný. „To bylo asi v deseti letech. Přišlo mi to jako pohádka, ten beránek, celé to bylo takové dětinské, prostě jsem to tehdy nějak nechytil,“ směje se. „Ale pak jsem se k tomu příběhu začal vracet, byl to dokonce jeden z mých monologů pro přijímačky na konzervatoř, právě monolog odcházejícího prince. A od té doby se mnou ten princ je a díky představení i hudebnímu recitálu si tu otevřenost uvědomuju,“ dodává.

Podle Jana Ciny je fascinující, jak představení Malý princ prožívají děti. „Já jsem tam sám na scéně hodinu a půl jenom s nějakými předměty, ale děti to vydrží a oproti některým dospělým netrvají na tom, že musejí všemu rozumět. Nechávají na sebe působit hudbu, světla, scénografii i moje fungování v prostoru. A vlastně jim to stačí a jedou si tam nějaký svůj příběh. Protože jsou sami těmi malými princi a princeznami,“ líčí.

Fantazie a chuť objevovat svět je naopak něco, co dospělým občas chybí, nebo na tuhle dovednost zapomenou. „Tohle představení nabízí divákovi, aby na chvíli vypnul svůj analytický mozek, návody, pevné držení otěží a aby se, ideálně, nechal unášet i on,“ uzavírá Jan Cina.

Celý rozhovor s hercem Janem Cinou také o tom, jak se mu dabovala Erika Stárková v seriálu Most!, jak prožíval StarDance nebo Tvář a proč jako dětský herec musel chodit do solárka, si poslechněte online.