Literární matiné 26. 7. 2009

KNIŽNÍ TIPY:

Arnošt Lustig: Eseje
Výbor Lustigových úvah z let 1965 - 2008, ponejvíce samozřejmě na téma holocaust, které se stalo Lustigovým tématem životním.

Arnošt Lustig: Eseje

Jiří Cukr: Novohradské hory
Tipy na výlety pro spíše motorizované zájemce, hezká místa, památky, k tomu i mnoho barevných snímků.

Jiří Cukr: Novohradské hory

NÁŠ HOST:

Hostem Literárního matiné je mladý začínající prozaik Marek Janota, který vydal v Argu román Všechno, co vidím. Do jisté míry ho inspirovaly jeho vlastní zkušenosti architekta s londýnskou praxí.

Marek Janota: Všechno, co vidím

RECENZE Mileny Lenderové:

Robert Muchembled: Dějiny ďábla. Z franc. originálu Une Histoire du Diable přel. Jana Vymazalová. Praha, Argo, 2008.

Francouzský historik Robert Muchembled, profesor jedné z pařížských univerzit, se roku 1997 představil českému čtenáři prací Magie a čarodějnictví v Evropě. Ve skutečnosti vydal už dvacítku prací týkajících se sociálních dějin, antropologie moci, kriminality a materiální kultury středověku a raného novověku. Ve své poslední knize tento časový horizont překročil: závěr Dějin ďábla nás přivádí na konec druhého tisíciletí, do Spojených států amerických, kde se Satanovi, ďáblovi a démonům znamenitě daří, bohužel nikoli jen na filmovém plátně. Evropská katolická církev s modernizovanými rituály vymítání ďábla zůstává podle Muchembleda notný kus za Amerikou.
Ďábel opanoval evropskou scénu v průběhu druhého tisíciletí. Od středověku patří neodmyslitelně k evropské kultuře, je, jak říká autor, "nedílnou součástí dynamiky našeho kontinentu, tmavým filigránovým stínem na každé stránce objemné knihy civilizačního procesu Západu". A tento démon se zdaleka netýká jen církve. Představuje dokonalou antitezi velkých idejí, které Evropa zrodila a které od dob křížových výprav do epochy dobývání kosmu exportovala do celého světa.
Robert Muchembled konstatuje, že až do konce středověku se Evropané ďábla příliš nebáli, vždyť pro běžného křesťana byl svět obydlen množstvím více či méně strašidelných figur, démony a dušemi zemřelých. Na konci středověku se ale situace mění: z Ďábla či Satana se stává nelidská síla, schopná převtělení a vstoupení do každého živého těla. Vzestup moci ďábla byl souběžný se vzestupem sociální kontroly, jíž proslula hlavně doba protireformace. Nástrojem satana se staly čarodějnice, hon na ně a vymítání ďábla sloužily mj. jako prostředek k prosazení ostře kontrastního pohledu na mužské a ženské tělo, k posílení představy, že ženu, nedokonalou a hluboce zneklidňujíc bytost, je třeba hlídat a kontrolovat.
Teprve od 18. století ďábel zvolna opouští pole společenských praktik a uchyluje se do světa mýtů, symbolů a literární fantastiky. Období od klasicismu k romantismu je podle autora časem soumraku ďábla. Satan se přerodil v Mefistotela, ďábla z Goethova Fausta, který nohy ve tvaru kopyt schovává v botách; nemá ani rohy, ani ocas. Literární imaginace pokračuje, odhmotněný démon se zabydluje v uměleckém a literárním prostoru. Ďábel se v Evropě vzdaluje od představy děsivé bytosti nacházející se vně člověka a mění se v pojem Zla, který nese každý sám v sobě.
Tento vývoj je ale v různých západních kulturách podle Muchembleda odlišný: zatímco například ve Francii se ďábel stává jak definicí Zla, tak veselým kumpánem s přistřiženými křidélky (abychom použili výroku slavného Voltaira) či romantickým poslem svobody a vzdoru, na severu Evropy se nepřestává vynořovat z hlubin lidského těla, aby zničil svého nositele a s ním celý svět. A tuto podobu ďábla přejímá Severní Amerika, kde podle Muchembleda zůstává Ďábel všudypřítomný, mění svou podobu i strategie, jak dokládají nejrůznější katastrofické filmy.
Kniha Dějiny ďábla je originální četbou, dynamickým a čtivým textem. Není jen historií této nadpřirozené bytosti, ale i dějinami vztahů mezi společností, kulturou, vnímáním těla, sociálními vazbami a metamorfózami zobrazování Zla.

Robert Muchembled: Dějiny ďábla

NÁŠ TIP:

Vzpomínky známých lidí vždycky čtenáře zajímaly, a tak určitě mnozí rádi vezmou do ruky novinku z edice Paměť NLN, knihu Pro koho je medicína? s podtitulem Světem za lepšími léky, kterou napsal významný český kardiolog dr. Pavel Jerie. Vypravuje o svém dětství a lékařské rodině, do které se roku 1927 narodil, vzpomíná na studia, píše o lékařské praxi i poměrech v nemocnicích v Mostě a v Ústí nad Labem, kde pracoval v 50. a 60. letech. Jeho vzpomínky jsou i zajímavým svědectvím o sociálních a politických poměrech doby - popisuje ostatně i důvody, které ho koncem 60. let dovedly do švýcarské emigrace. V exilu pak potkal mnoho zajímavých osobností nejen z lékařského světa - jmenujme za všechny spisovatele Viktora Fischla. Pečlivě připravenou knihu doplňuje i praktický jmenný rejstřík.

Pavel Jerie: Pro koho je medicína

SOUTĚŽ:

Odpověď na minulou soutěžní otázku: Petrarcovou inspirací byla Laura. (70 správných odpovědí, chybně žádná)

Výherci: M. Bolečková, Š. Cepáková, J. Robernhaupt, I. Šindelářová, M. Šipanová, P. Wofek.

Nová otázka: Italský spisovatel, na kterého ptáme, u nás nebyl a snad ani dnes není dost známý. Narodil se 31. července 1919 do židovské rodiny, ale navzdory rasovým zákonům se mu podařilo vystudovat chemii. Jako odborník byl pak zřejmě užitečný i fašistům, takže přežil koncentrační tábor v Osvětimi. Hrůzy, které tam viděl, vypsal ve své prvotině Je-li toto člověk. Další jeho díla si při luštění naší dnešní hádanky určitě sami najdete a zjistíte, že už jsou českým čtenářům dnes dostupná. Hrůzy, které prožil, se mu však vracely ve vzpomínkách po celý život a možná jsou i důvodem jeho sebevraždy v roce 1987.

Odpovědi na naši otázku a veškeré své dotazy či podněty k pořadu "Literární matiné" pište na adresu PhDr. Hana Soukupová, Český rozhlas, U Tří lvů 1, 370 01 České Budějovice, nebo na e-mail: hana.soukupova@cb.rozhlas.cz. Využít můžete i telefonní záznamník na čísle 386 797 277.

Záznam pořadu Literární matiné si můžete poslechnout v rubrice Rádio na přání.