Literární matiné 1. 3. 2009

KNIŽNÍ TIPY:

Arnošt Lustig: Zasvěcení
Další kniha ze sebraných spisů Arnošta Lustiga líčí životní i erotické zrání dospívajícího chlapce. Prozaický triptych má autobiografické rysy.

Arnošt Lustig: Zasvěcení

Alan Weisman: Svět bez nás
Kniha líčí zvláštní situaci na naší planetě, která by nastala v okamžiku, kdy by z ní zmizeli lidé a jejich aktivity. Co z toho všeho, čím se dnes pyšní lidstvo, by tu zůstalo bez nás, a jak dlouho?

Alan Weisman: Svět bez nás

NÁŠ HOST:

1. března slaví spisovatel Ivan Kraus sedmdesátku. Jeho knížky jsou dnes u nás hodně populární, přestože tu začaly vycházet až po roce 1989. Ivan Kraus žil totiž od roku 1968 v emigraci a vyzkoušel si život v několika zemích - dokonce i na Bahamách, ale jinak v Evropě, hlavně ve Francii a v Německu. Pracoval v rozhlase a v televizi, hrál loutkové divadlo a také psal. V našem rozhlasovém studiu je Ivan Kraus častým hostem a vznikly tu už čtyři četby na pokračování z jeho knih, které sám, a moc pěkně, interpretuje. Vděčným tématem Krausových próz jsou vzpomínky na dětství v originální, díky bratru Janovi, známému herci a moderátorovi, mediálně velmi známé rodině. Samozřejmě i tady hraje roli autorova fantazie a humorná nadsázka.

Ivan Kraus při natáčení Četby na pokračování z knihy Kdybys nebyla, vymyslím si tě v českobudějovickém rozhlasovém studiu v roce 2007|foto: Miroslav Tichák

NÁŠ TIP:

Obsahově hodně zajímavou a pěkně vypravenou novinku nabízí Argo. V rámci záslužné mezinárodní edice romských autorů se můžeme seznámit s rakouskou autorkou, která se jmenuje Ceija Stojka a která pochází z romské kočovné rodiny. Narodila se v roce l933, prošla koncentračními tábory a po válce se vrátila do Vídně, kde žije dodnes. Své vzpomínky na dětství poznamenané holocaustem sepsala a vydala knižně a my si je te´d můžeme přečíst v českém překladu Jany Zoubkové. Vzpomínky jsou doplněny rozhovorem autorky s Karin Bergerovou, spisovatelkou a filmovou dokumentaristkou, která byla první editorkou její knihy. Přímo se tu nabízí paralela se slovenskou romskou spisovatelkou Elenou Lackovou, jejíž knížka Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou vyšla díky Mileně Hübschmannové, dnes už bohužel nežijící nejvýznamnější české romistce. V obou případech jde o knihy, které boří tabu a ukazují Romy - podceňované a přehlížené u nás stejně jako v Rakousku - především jako lidi nespravedlivě pronásledované, kteří museli hodně vytrpět. Protože se dostáváme přímo do romských rodin a protože nám o nich vypravují ženy, jsou obě knihy velmi dojemné. Ceija Stojka píše jednoduchým jazykem; věcně, ale o to účinněji líčí otcovo zatčení gestapem, zprávu o jeho smrti i hrůzy koncentračního tábora, které musela jako dítě prožít i ona sama. Ani po válce však její nesnáze nekončí: když se chce naučit číst a psát, musí si jako dvanáctiletá dívka sednout mezi maličké děti. Nacisté totiž Romům zakázali chodit do školy. Teprve o mnoho let později napíše své vzpomínky a začne také malovat. Její obrazy knihu krásně doplňují. A ještě to hlavní: knížka se jmenuje Žijeme ve skrytu a podtitul je Vyprávění rakouské Romky.

Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Vyprávění rakouské Romky

RECENZE:

Řeč neřeč - rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem (Univerzita Karlova 2007)

Četba básní Karla Šiktance přivodí obvykle střet s pamětí a řečí. Možná ani ne tak střet, jako spíše jejich uvědomění si. Svět, v němž se pohybujeme, je vyznačuje zjednodušeností a přímočarostí. Reklamní slogany, jednoznačné životní postoje i fráze se nás pokoušejí denně zformovat do kvádrů zmechanizovaných bytostí. Na Karlu Šiktancovi je patrný odpor k takovému dění. Jeho obranou je poezie, tvořená hledáním slov, jejich významů i nových smyslů, a stavěná z proděravělé paměti, kterou navíc různě upravujeme. Od počátku 60. let, kdy v české poezii zaujímá výrazné místo, jsou jeho jednotlivé básnické knihy svědky sebehledání a tápání ve slovech, se slovy, za slovy i proti slovům. V tomto hledání se rozhodl pokračovat nikoli knihou memoárovou, nýbrž knížkou rozhovorů s literárním kritikem Jaromírem Slomkem. Často se z otázek vymaňuje směrem k sebeúvaze, k reflexi směřující tu do roku 1928, kdy se narodil, tu 1950, kdy inklinoval k socialismu, tu 1980, kdy se dusil normalizační strnulostí, tu do roku 2000, kdy se hrozí a zlobí z toho, jak snadno dnes lidé nakládají se slovy, jak si z nich dělají sluhy své sebestřednosti či svého grafomanství. Slomek je více naslouchačem než dotazovatelem. Šiktancovi tato role jeho nehovorného partnera dost vyhovuje, je to spíše knížka monologů - než dialogu. Asi je dobře, že mnohé z Šiktancova tajemství tvorby zůstává k objevení pro čtenáře jeho poezie. Přesto se dozvídáme některé detaily života, jednou půvabné (při vzpomínkách na rodiče), jindy děsivé (Šiktanc pochází z Hřebče, vsi nedaleko Lidic - sugestivní jsou fotografie rozcestí, jež se jedním směrem rozbíhá do Lidic a druhým do Hřebče: stačilo jen jít druhou cestou, a vše bylo nenapravitelné a ztracené). Šiktanc vzpomíná na literární i mimoliterární přátelství, mnohdy komplikovaná (jako např. s Jiřím Šotolou), na vlastní odpovědnost za 50. léta, na sportovní zážitky, zmíní se o rodině a lásce k manželce, o toulkách Prahou, vzpomíná na okruh tvůrců kolem časopisů Květen a Orientace, kam autorsky patřil, hovoří o postižení tázáním se, o podstatnosti ptaní pro básníka. Půvabné je, jak se právě pokouší najít sebe jako básníka, jak se v těchto úvahách objevuje pojetí básníka jako člověka prokletého, neklidného, člověka bez jistoty, ale i vyvoleného, vyzvednutého, určeného. "Vánicí hudba šla a plakala, / že mrznou ptáci v letu. / S hudbou šli šumaři a žebrali / o jednu krásnou větu." Šiktancovo básnění slov a vět je krásnou nejistotou a nejistou krásou. Věčně nedosažitelnou a věčně na dosah.

Řeč neřeč - rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem

SOUTĚŽ:

Odpověď na minulou soutěžní otázku: Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma. (89 správných odpovědí, 1 chybně)

Výherci: L. Čárová, D. Hostinec, M. Lipanová, M. Maroušková, B. Šímová, A. Švehlová.

Nová otázka: 2. března před 150 lety se narodil spisovatel, který si dal zvláštní pseudonym: v překladu jeho jméno znamená Mír s tebou. Narodil se v židovské rodině nedaleko Kyjeva a později emigroval do USA. Psal povídky v jidiš, které si brzy našly vděčné čtenáře, ale nejvíce se proslavil díky muzikálu, který vznikl na základě jeho próz a jehož hrdinou je mlékař Tovje. Jak se tento autor jmenoval a jak se jmenuje tento dodnes i u nás s úspěchem hraný muzikál - například s Tomášem Töpferem v divadle na Fidlovačce?

Odpovědi na naši otázku a veškeré své dotazy či podněty k pořadu "Literární matiné" pište na adresu PhDr. Hana Soukupová, Český rozhlas, U Tří lvů 1, 370 01 České Budějovice, nebo na e-mail: hana.soukupova@cb.rozhlas.cz. Využít můžete i telefonní záznamník na čísle 386 797 277.

Záznam pořadu Literární matiné si můžete poslechnout v rubrice Rádio na přání.