Klepání na dřevo, nošení talismanů, opakované zamykání bytu. Co je neškodný zvyk a co už chorobná obsese?

„Obsese jsou utkvělé myšlenky, které v nás vyvolávají úzkost. A protože se chceme té úzkosti zbavit, vykonáváme kompulzi, to znamená nutkavé jednání, které úzkost zmírní. To je princip obsedantně kompulzivní poruchy,“ vysvětluje primář psychiatrického oddělení Nemocnice České Budějovice Jan Tuček.

„Důležitá je utkvělost,“ zdůrazňuje, „znepokojující myšlenky se opakovaně vracejí, nenechají nás v klidu, omezují náš život, brání v běžném sociálním fungování. Jde většinou o stále totéž téma, které se ovšem může postupem času košatit. Například jsem měl pacienta, který se z nějakého důvodu bál pohybovat v blízkosti kostela. Později – protože kostely bývají na kopci – už rozšířil svou obavu i o jakýkoli kopec. Jeho cesta z místa bydliště do mé ordinace proto trvala velice dlouho. Jezdil autem a trasu přizpůsoboval tak, aby nepřejížděl přes žádný kopec. Dovedete si představit, jak je to život obtěžující.“

Obsesi tedy následuje kompulze, to znamená chování, kterým svou úzkost překrýváme. Ve zmiňovaném případě to byla zajížďka. Může se ale jednat i o docela prosté rituály, které dělá prakticky každý z nás - zaklepání na dřevo, zub či nehořlavý materiál, když nechceme něco zakřiknout; vyhýbání se černé kočce, aby nám nepřešla přes cestu; obava z pátku třináctého.

Jaký je ale rozdíl mezi prostou pověrou a nemocí? „Pověry jsou potřebou člověka získat ve světě, v němž se pohybuje, nějakou jistotu. A svět je místo, kterému velmi často nerozumíme, kde je chaos, kde se neodkážeme chytnout nějakého pevného bodu. Rituál nám dokáže snížit strach. Naši předci rozsvěcovali hromničky při bouřce. Uklidnilo je to, přestože to nemělo žádný účinek. Vezměte si studenty před zkouškou: vykračují pravou nohou, poplivávají se, berou si stejné oblečení, které jim minule přineslo štěstí, tahají na zkoušku plyšáky coby talismany… Naše spolužačka z vysoké školy měla utkvělou představu, že když nebude noc před zkouškou spát ve své posteli, tak tu zkoušku udělá. Byla velice oblíbenou spolužačkou mezi námi mladými muži…,“ usmívá se lékař.

Chorobou se podle něj obsese stává od okamžiku, kdy utkvělé myšlenky a následné rituální chování začnou omezovat náš život. Například před odchodem z domu skoro všichni kontrolujeme, zda neteče voda, je zamčeno a podobně, ale nemocný člověk musí otočit klíčem třeba pětkrát tam a zpátky. „Obsedantně kompulzivní osoba nikdy nepřijde včas na smluvenou schůzku, začne chodit pozdě i do práce, protože rituály ji nesmírně zdržují. A tak přichází o práci, uzavírá se do svého světa a nemoc získává nad pacientem moc,“ dodává Jan Tuček.

Obsedantně kompulzivní porucha je těžko řešitelná, ale léčit se dá. „Nejprve se pokusíme narušit onu vazbu mezi úzkostí a nutkavým jednáním. Může se o to na počátku pokusit každý sám. Přejet přes kopec - a nic se nestane. Ve vážnějších případech pomáhá psychoterapie a farmakoterapie. Na neurochirurgické řešení dochází jen v těch nejvážnějších případech,“ vysvětluje.

Z DOTAZŮ POSLUCHAČŮ:

Je víra ve sny, horoskopy a strach z toho, co se stane, obsesí?
Vtíravé myšlenky a obavy mohou být na začátku, záleží na tom, jestli svou úzkost kompenzujete nějakým nutkavým jednáním a jestli už horoskopu přizpůsobujete svůj život. Zapřemýšlejte, jak dalece vás to omezuje, a případně vyhledejte psychologa.

Je navštěvování kostela a mumlání modliteb obsesí?
Víra a její rituály jsou tím, co lidstvo provází po celou jeho existenci. Dokonce společnost, která o takové rituály, tradice, zvyky přijde, se žene do záhuby. Čili rituály mohou mít i prospěšný účinek, protože na nich můžeme stavět. Například zpověď může být způsobem duševní hygieny. Obsese ale náboženství samozřejmě doprovázet mohou, ale to až v případech extrémních.

Mám-li někam jet, mívám předem pocit, že se mi tam něco stane a že bych tam jezdit či chodit neměla. Jsem nemocná?
Obavné myšlenky jsou častá forma obsedantních myšlenek. Člověk má z něčeho strach a nedejbože, aby se při cestě opravdu něco stalo, tím se jeho obava potvrdí a obsedantně kompulzivní jednání se upevní. Příště už třeba opravdu nikam nepůjde. Pak je třeba začít problém řešit.

Existuje nějaký spouštěč OCD?
Nedá se říct, že by tam bylo něco konkrétního, ale často to bývá příliš pedantická, perfekcionistická výchova. Nebo naopak reakce na chaotickou výchovu, kdy se dítě a mladý člověk proti takové rodině vymezí a jde do opačného extrému.

Je přehnaná starostlivost obsesí?
Ano, může být. Po této úzkostné myšlence může následovat třeba nadměrná pracovní aktivita, kterou od těchto obav odejdeme.

Náš pětiletý syn přepočítává knoflíky na peřině před každým spaním, důsledně řadí magnetky na ledničce, nešlápne na spáru mezi dlaždicemi – je toho víc, máme se obávat nebo z toho vyroste?
U dítěte může za takovým chováním stát i skrytá streptokoková infekce, která vyvolá v mozku reakci způsobující chování podobné obsesi, je proto třeba navštívit dětského lékař a pátrat po příčině. Může to být ale i zmiňovaná chyba ve výchově, přísnost učitelky ve škole a podobně. Musím říct, že děti velmi dobře a rychle reagují na psychofarmaka, a tak je v těchto případech berou jen ve slabých dávkách a krátce, rodiče se toho nemusejí obávat.

Náš dospělý syn se bojí, že jsme mu my nebo kdokoli jiný dali jakési léky do jídla. Nedá si to vymluvit. Co máme dělat?
Bylo by potřeba promluvit s ním o tom, co ho k takovým obavám vede, případně ho zkusit přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc. A nemusí to být hned psychiatr, můžete mu nabídnout, že s ním zajdete za praktickým lékařem, za psychologem a podobně.