Kateřina Bolechová: Spáči ve vlaku
V jednu dobu jsem poměrně často jezdila vlakem a nebyly to žádné krátké přejezdy, nýbrž pořádné štreky.
A jak jsem tak cestou pozorovala cestující, roztřídila jsem si je do několika skupin. Co si budeme vykládat, téměř všichni spadáme do skupiny konzumenti.
Zajímavou skupinou jsou povídálci a chechtalové, další poněkud poetickou skupinou jsou krajináři, pozorování přírody a dění za oknem vlaku bývá mnohdy okouzlující. Samozřejmě nesmím zapomenout na čtenáře, křížovkáře, telefonisty, studenty a v neposlední řadě na spáče, ke kterým jsem se v posledních letech svého cestování definitivně přesunula.
Začínala jsem jako konzument jídla a pak jsem to různě střídala. Nakonec jsem zjistila, že se mi náramně zamlouvá skupina spáčů, dokonce jsem se naučila spát, aniž bych si musela o něco opírat hlavu. I když ne vždy se to povedlo a já se probudila na okenním skle. Spaní ve vlaku je celkem výhodné, cesta rychleji utíká, i když upřímně řečeno, má to i svá úskalí. Riziko, že člověk může být okraden, případně přejede danou stanici či se ocitne až v depu. Já mám vesměs humorné historky.
Třeba jeden pán mě musel budit, jelikož mi něco vytékalo z tašky. Naštěstí to byla jen špatně uzavřená ústní voda, která na chvíli omámila kupé mentolovým odérem. Nejhorší bývala probuzení s otevřenou pusou, na jedno si moc dobře vzpomínám, to když jsem jela do Prahy na poradu, oblečena za dámu.
Ještě teď vidím výraz ostatních cestujících při pohledu, jak se mi v ranním slunci spouští pavouček ze slin do výstřihu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.