Kateřina Bolechová: Cyklopády

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Není žádným tajemstvím, že cyklisté patří k ohroženým druhům a dá se konstatovat, že mnohdy i vlastní vinou. Mluvím  ze zkušenosti. Na kole jezdím roky a mám za sebou mnoho pádů.

Poslední dobou mě havárie potkávají celkem často. Noční můrou cyklistů je otevření dveří automobilu do jízdy kola, sama jsem se kdysi nachomýtla k takovému případu a bylo to děsivé.

A ejhle, taky se mi stalo, nepozorná paní při parkování otevřela dveře dříve, než měla, a bylo. Hlavou mi jen proběhlo: „Tak tohle je přesně to, co jsi nikdy nechtěla“. Neuvěřitelné, jak míček zasmečovaný profesionálním tenistou.

Naštěstí jsem byla jen otřesená, ze země jsem se ale za pomoci dotyčné paní a náhodně projíždějícího pána sbírala hodně dlouho.

O pár měsíců později jsem vyrazila na téměř prázdnou cyklostezku, kde jsem se, věřte nebo ne, srazila s jinou cyklistkou. No a ta mi tedy dala co proto. Pravdou je, že jsem na pádu svůj díl měla, ale rozhodně ne celý.

Ale i to dopadlo dobře, obě jsme si odnesly jen pár škrábanců a nakonec se rozešly v míru. Ale to není nic proti pádu z poloviny devadesátých let. Tehdejší kolega jezdil na Pionýru a napadlo nás, že by mě mohl táhnout za ruku, abych na té své skládačce jela rychleji.

Představte si, jak se tenhle bizarní dopravní prostředek řítí tmou po Rudolfovské třídě. Vítr ve vlasech, úžasná jízda až do momentu těsně před křižovatkou, kdy jsme najeli na boule. Řídítka se mi rozklepala a nezbývalo než se pustit, kolega na Pionýru projel a já jsem skončila v kotrmelcích. Naštěstí na semaforu skočila červená a auta, co jela za námi, zastavila.

Jinak bych už asi tyhle řádky nečetla. Měla jsem tehdy jen naražený loket. Ovšem, když si na to dnes vzpomenu, obzvlášť při pohledu na motorová kola, říkám si, jestli my jsme tenkrát nebyli tak trochu jejich předvojem.

Spustit audio
autor: Kateřina Bolechová|zdroj: Český rozhlas