Kateřina Bolechová: Autoškola

Nefungovala zpátečka a spoustu dalšího, na cvičáku na vás věčně křičel instruktor z věže. Na trenažérech se mnohým dělalo nevolno, takže ti, co na něj chodili po ránu, raději nesnídali. Ale nakonec se podařilo. Obdržela jsem řidičský průkaz.

Následný výcvik mého řidičského umu vzal do rukou můj otec. Měli jsme Škodu 100, málo jetou, garážovanou. Nevím proč, ale otec si zakládal na tom, aby auto málo jezdilo, takže ho pak dával do šrotu skoro nové.

Občas mě pustil za volant a sedl si vedle mne. Otec měl tu schopnost přenášet nervozitu na jiné a to je při řízení auta celkem pech.

Jednou jsme takhle spolu projížděli městem a když jsme vjížděli na Senovážné náměstí, kdysi náměstí 1. máje, skočila na semaforech červená a já začala pomalu brzdit. Do otce jako když střelí, začal dupat nohama do podlahy auta a volal. „Brzdi, brzdi, je červená!!!“ Ale já červenou viděla, měla jsem to pod kontrolou. Zastavili jsme úplně v pohodě.

Celá situace vygradovala kousek od tehdejšího hotelu Gomel. Je tam dvouproudovka, chtěla jsem si přejet do druhého pruhu, ovšem udělala jsem školáckou chybu, místo do zpětného zrcátka v autě, jsem jukla jen do toho venkovního a to mnohdy klame, jelikož auto vedle se vám může dostat do mrtvého úhlu, kdy ho nevidíte, a hrozí srážka.

Což se také málem stalo, ovšem duchaplný pán v druhém autě dokázal střetu zabránit. Asi si zaťukal na čelo, ale můj otec začal hystericky křičet něco o tom, že jsem mohla mírně řečeno orazítkovat naše auto.

A to mi došla trpělivost, na první křižovatce jsem zahnula do vedlejší ulice. Otec se ptal, co že to dělám. Suše jsem oznámila, že vystupuju a jedu městskou. A nezastavilo mě ani konstatování, že zapomněl řidičák doma.