Kariéru chirurga Jegorova ukončil plivanec na ruský tank

8. březen 2014
Lékař Alexandr Jegorov

Jako zpráskaný pes, jako člověk, co promarnil své šance, neumětel, co žije jen na deset procent. Tak se člověk cítí při setkání s osobnostní skutečně renesančních rozměrů jakou je Alexandr Jegorov. Ale nejsou to pocity nepříjemné, spíš burcující.

„Nevím, co bych vám o sobě povídal,“ začíná skromně vysloužilý chirurg. Dodává také, že nemá rád novináře a že stejně se pak vždycky zděsí, když o něm někdo něco napíše. „Dáte si skleničku? Víte, alkohol se pít musí, ale nesmí se chlastat!“ směje se.

Sedáme ke krbu, který si už kdysi dávno Alexandr doma postavil, a diktafon se plní zvukem praskajících polen i fascinujícím lidským příběhem. Je to příběh skvělého chirurga a záchranáře, který mnoha lidem zachránil zdraví i život, jachtaře a stavitele lodí, který doplul z Prahy do Berlína nebo Paříže a se svou lodí brázdil Baťův kanál i Lochneské jezero, příběh zasněného kluka, co si postavil dalekohled a objevil hvězdu, milovníka přírodních krás a ateisty, který má jediný cíl: „Chci vždy žít tak, abych se bavil.“

Alexandr Jegorov je Rus, statný, houževnatý obdařený ohromnou vůlí naučit se jakýmkoliv vědomostem, které jej zaujmou, a zvládnout libovolnou řemeslnou práci, jíž bude třeba k uskutečnění svých tužeb. Těžko říct, zda tento povahový rys zdědil po svém otci zároveň s modrou krví anebo mu ji vštípila matka. Byť se u Jegorovovů doma mluvilo rusky, matka synovi vštěpovala svou rodnou češtinu tak důkladně, že malý Alexandr musel přečíst do poslední stránky českou klasiku od Jiráska po Třebízského.

Češtinu se učil od maminky a Jiráska
Chirurg, záchranář, jachtař, mykolog, potápěč a muž devatera řemesel se narodil v Praze v rodině ruského přistěhovalce. Ten v roce 1917 prchl do Čech před komunistickým režimem a získal co by doktor přírodních věd místo vedoucího ústavu pro kontrolu léčiv.

Po válce díky pomoci rudé armádě s využitím léků ukořistěných od poražených Němců dokázal potomek ruské šlechty a bojovník proti bolševikům, že jeho syn byl přijat do prominentní ruské školy. „Sovětská desetiletka vznikla po roce čtyřicet pět pro děti ruských přidělenců a zdejších příznivců komunistického režimu. V mé třídě byla například dcera ministra Dolanského a další české děti, aby se naučily rusky,“ vzpomíná dnes při sklence amerického burbonu dvaaosmdesátiletý lékař a líčí své další studijní peripetie. Třeba jak se soudruzi nemohli dohodnout, zda jej, Rusa a absolventa prominentní ruské střední školy, ale zároveň synka modré krve, mají nechat vystudovat medicínu.

Lékař Alexandr Jegorov

Červený diplom nakonec získal a později i dvojí primářskou kvalifikaci jako chirurg a urolog a také titul kandidát věd. „Pak přišel rok šedesát osm, násilná okupace ruskými hordami,“ zvyšuje Alexandr hlas. „Já, protože se začalo nadávat Rusům, což jsem těžko snášel, jsem proti okupaci vystoupil. Ruský národ totiž nemohl za to, že režim, komunistický režim násilně okupoval mírumilovný český stát,“ říká dodnes bytelně stavěný chlap, který tehdy na českokrumlovském náměstí plivl na ruský tank a mnohem hlasitěji a důrazněji než dnes spílal páchané křivdě.

Nezůstalo to bez odezvy. Nejen že mohl v českokrumlovské nemocnici zapomenout na primariát, ale rozloučili se s ním úplně. „Svou medicínskou kariéru jsem ukončil na poliklinice na chirurgické ambulanci,“ říká s dosud dost trpkým úšklebkem lékař, který ještě minulý měsíc vystoupil se svým referátem na mezinárodní konferenci.

Našel ideální ženu
„V životě mě zachránilo to, že mám ideální partnerku,“ pokračuje Alexandr po dalším doušku oblíbené lihoviny, „a na to ještě jednou připiju!“ Šedesátiletá společná životní pouť manželů Jegorovových začala astronomickým objevem. „Svou drahou polovičku jsem si vyhlédl hvězdářským dalekohledem,“ vytahuje manžel znovu na světlo oblíbenou historku a jak se spolu usmívají nad milými vzpomínkami, stihnou se jen tak mimoděk bez jediného slova dohodnout na tom, že další skleničku Jitka Alexandrovi už nedolije.

Bez dokonalé souhry by ostatně těžko mohli zvládnout mnohaměsíční plavby v malé loďce, kdy brázdili sítí plavebních kanálů celou Evropu. „Stavíme si teď novou loď, abychom vyzkoušeli tu nově splavněnou cestu z Budějovic na Hlubokou,“ odkládá Alexandr prázdnou sklenku,„pojďte, ukážu vám své dílny.“ Když dovyprávěl svou historii a odpověděl na všechny novinářské otázky, přemohla skromnost i nechuť k médiím potřeba trochu se pochlubit svým dílem.

Vzal mne na prohlídku domu. Viděl jsem elektrikářskou, truhlářskou i kovářskou dílnu, při procházce zahradou umístěnou na hraně skalního masivu pnoucího se nad řekou Vltavou jsem se obdivoval fascinujícím výtvorům a byl poučen, že nejsem první novinář, který se o ně zajímá.

Sluneční hodiny, kamenné vodní hodiny, raketa s plyšovým medvědem v řídící kabině připravená k letu do vesmíru, hluboký bazén pro trénink potápění a skutečný vláček na kolejích, kterým jsem se pochopitelně musel svézt. S každým dalším skvostem, plodem nezdolné vůle a trpělivosti se můj prvotní pocit promarněného života měnil v nadšení, elán, chuť začít odteďka žít opravdu naplno.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Ivan Studený.

Spustit audio
autor: Ivan Studený