Karel Poláček: Povídka o tom, kterak si pan Hugo Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou, ale nevzal si ji…

„Já se věru chci ženit! Ale když ono to je dneska … To není jen tak, pane! To je věc seriosní a oportunní. Já jsem povinen společnosti oženit se, jak se patří … Jó, tak je to …“

Veselý příběh s dlouhým názvem Povídka o tom, kterak si pan Hugo Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou, ale nevzal si ji… vyšel v roce 1926 v knížce Povídky izraelského vyznání.

Rozhlasové zpracování pochází z roku 2011, účinkují v něm Jiří Ornest, Václav Dušek a Jan Pilař.

Karel Poláček

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v rodině židovského obchodníka ve východočeském Rychnově nad Kněžnou. Matka Žofie zemřela, když mu bylo sedm let. Později ho tedy vychovávala otcova druhá žena.

Studoval rychnovské gymnázium, ale pro nekázeň a špatný prospěch byl vyloučen. Maturitu nakonec složil až v roce 1912 na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici. Poté začal studovat práva.

Karel Poláček|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Na začátku první světové války narukoval do armády, prošel ruskou a italskou frontou, koncem války utekl do srbského zajetí.

V roce 1920 se významně rozjela jeho novinářská kariéra. Přispíval do satirických časopisů Nebojsa nebo Štika venkova, publikoval v Lidových novinách, působil jako redaktor Tvorby, jako sloupkař a soudničkář v Českém slově, redigoval humoristický časopis Dobrý den. Jeho oblíbenými novinářskými útvary byly sloupek a soudnička.

Práce novináře musel Karel Poláček zanechat po okupaci Československa hitlerovským Německem. Byl po otci Žid. Živil se tedy jako knihovník v Židovské náboženské obci. Dceru Jiřinu, kterou měl se svojí první ženou, stačil především díky aktivitě své družky, právničky Dory Vaňákové, ještě poslat do bezpečí do Anglie.

Spisovatel a jeho družka byli deportováni do Terezína. Poláček ještě těsně před transportem stihl dopsat svůj nejznámější román Bylo nás pět.

Původně se předpokládalo, že Karel Poláček zahynul v Osvětimi, ale podle očitého svědectví jedné spoluvězenkyně se účastnil ještě přesunu vězňů do Hindenburgu a poté do Gleiwitzu, kde zřejmě v lednu 1945 zemřel.