Jiří Březina starší: Taháky

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Nedávno jsem četl zajímavou knihu. Autor popisuje metody, kterými jsme klamáni v reklamě a v politice a také hezky vysvětluje, proč to těm lumpům funguje. Nebylo to veselé čtení, ale kniha na mě udělala dojem.

Když jsem se ale po dvou týdnech chtěl něčím z jejího obsahu blýsknout před známými, úplně jsem shořel. Nejen že mi v hlavě nezůstalo skoro nic z jejího obsahu, ale zapomněl jsem i autora a název. Zůstal jen neurčitý dojem, že jsem nedávno četl něco zajímavého a o čem to zhruba bylo. Víc ani ťuk.

Je to pořád stejné. Už na škole mě trápilo, jak rychle se mi z hlavy ztrácí obsah učebnic. Četl jsem je stále dokola, ale už po pár dnech paměť vracela jen trosky.

Proto mi udělal radost článek s názvem “Proč knihy nefungují”. Autor v něm dokazuje, že navzdory rozšířenému omylu je čtení textu špatným zdrojem poznání. To zvíře v nás prý je pořád zařízené spíš na učení ze zkušenosti a z akce, než z potištěného papíru. Daleko účinnější je s informací aktivně pracovat, a nejlíp si pamatujeme to, co jsme použili v praxi.

Mohu to potvrdit. Když biflování nezabíralo, vyráběl jsem si taháky. Strach by mi nikdy nedovolil koukat do nich při zkoušce, ale to ani nebylo nutné. Úplně stačilo vymýšlení, co z obsahu tlusté knihy přenést na malý papírek. Paměť najednou zabrala a zkoušku jsem měl v kapse.

Moje taháky byly kvalitní. Měly tvar leporela z kladívkové čtvrtky, aby nešustily, přesnou velikost a kvůli čitelnosti byly psané tiskacím písmem a tuší. Byly populární a všechny jsem je rozdal. Jen se bojím, že v cizích rukou nefungovaly.