Jiří Březina starší: Ponorky

K nejsilnějším patří zážitky z dávné studentské praxe v Rusku - pardon, v Sovětském svazu.

Většinou jsme makali v kolchoze, ale poslední týden patřil výletům. Zamířili jsme i na Krym. Výstavný Krym, který od carských dob fungoval jako ruská riviéra, nám proti bídě sovětského venkova připadal jako ráj.

Problém byl se Sevastopolem. Jako vojenská námořní základna bylo to město pro cizince zavřené. Ale díky konexím našich průvodců jsme nakonec do Sevastopolu směli. S podmínkou, že se budeme držet ve skupině a od průvodců se nehneme.

Chodili jsme tedy pod dozorem od jedné pamětihodnosti k druhé, až v parku na návrší mě náhle přepadla nutnost si odskočit. Vytratil jsem se od skupiny a zalézal do křoví, až mě zastavila zeď. Pro můj účel byla vhodná, takže jsem vykonal, co bylo třeba, a pak ze zvědavosti přes tu zeď nakoukl. A nestačil se divit.

Hned za zdí terén prudce padal až k úzké zátoce, která se zařezávala mezi kopce. Na březích zátoky stály šedé baráky - a na hladině plavala jedna ponorka vedle druhé! Bylo jich tam zakotvených aspoň dvacet.

Nešlo odolat. Vytáhl jsem foťák, nasadil teleobjektiv a vycvakal na ponorky půl filmu. Pak jsem se jakoby nic vrátil ke svým. Připadal jsem si jako James Bond.

Když jsme se pak dole ve městě procházeli po nábřeží, chtěl jsem si vyfotit jakýsi nevinný parník, ale cizí ruka mi strhla foťák zemi. „Zakázáno!“ vřeštěl rozhořčeně bdělý občan a ukazoval v dálce za parníkem malinkatou loď, které jsem si ani nevšiml. Byla vojenská.

Zatímco to průvodce urovnával, polilo mě horko. Kdybyste věděli, co mám na filmu, říkal jsem si...

Naštěstí nevěděli. Ty fotky ještě mám.