Jiří Březina starší: Lázně

Ty historky jsou na jedno brdo a nikdy jsem jim nevěřil. Až donedávna.

Bylo to na alpském výletě. Roviny mě nudí a radši lezu po kopcích. Jenže věk se hlásí a s chozením po horských stezkách je to čím dál horší. Každou chvíli se připomene nějaký kloub a snaží se mi dělat výlet zajímavější.

Tentokrát to bylo koleno. Při sestupu jsem nejspíš špatně stoupl a od té doby jsem cítil každý krok. Masírovací pokusy to spíš zhoršily a na odpočinek nebyl čas. Sestupoval jsem v bolestech a začínal jsem kulhat. Spíš ze zoufalství jsem za chůze nabral rukou vodu z potoka, abych si bolavé koleno aspoň ochladil.

A v tu chvíli - věřte nebo ne - bolest ve vteřině zmizela. Změna byla tak prudká, že jsem tomu až odmítal věřit. V jednu chvíli jsem sykal bolestí při každém kroku a najednou noha šlapala jako nová. Zbytek strmého sestupu jsem zvládl bezbolestně, zato ale dokonale zmatený. Na zázraky zásadně nevěřím, a přesto jsem ho zažil.

Na chvíli jsem zalitoval, že nejsem rodu královského a nemohu u té bystřiny založit lázně. Ale pak jsem si představil, jak do nádherného údolí plného zeleně, květů a vůní najíždějí bagry a mění ho ve shluk parkovišť a výplodů zvrhlých architektů. A bylo po lítosti!