Je to tu mrtvý kraj. S následky vysidlování se potýkají v pohraničí dodnes

V Benešově nad Černou a přilehlých osadách žije v současné době asi 1200 lidí. Dříve tu byly čtyři tisíce obyvatel. Ani počty domů stejné nejsou. „Za komunismu spousta domů zchátrala nebo je zbourali. Jenom Benešov nad Černou přišel asi o 130 domů,“ říká starostka Veronika Zemanová Korchová.

„Benešov, ač to tak dnes nevypadá, byl městem a byl na tom velmi dobře. Měli tu pivovar, veškerá řemesla, a proto město bylo součástí hlavní cesty z Prahy na Vídeň,“ dodává.

Podobně to vypadalo i v dalších místech Sudet. Například v nedalekém Rychnově nad Malší bylo ještě v roce 1925 pět hostinců, tři obchody se smíšeným zbožím, pekař, fotograf, cukrář, perníkáři, krejčí, dva kováři, dva zámečníci, truhláři, řezníci a kameníci. Měli tu poštovní úřad, faru, lékaře, záložnu i trafiku.

Pak přišly dvě největší vlny stěhování – nejprve předválečná, kdy museli Sudety opustit Češi, poté poválečný odsun Němců. Zatímco před válkou žilo v Rychnově skoro 700 obyvatel, v roce 1947 už jenom dvě stovky.

Muzeum vysídlených obcí Novohradska v Kamenné nedaleko Benešova nad Černou|foto: Zdeněk Zajíček,Český rozhlas

Připomíná to i Muzeum vysídlených obcí Novohradska v Kamenné nedaleko Benešova nad Černou. „První regulérní transport z kaplického politického okresu byl vypraven 27. února 1946 a bylo v něm 1203 lidí. Celkem bylo v průběhu organizovaného odsunu vypraveno 24 takových transportů,“ připomíná průvodkyně Jana Urbánková.

Jenže místo odsunutých Němců bylo nutné někým zaplnit. Výmluvným příkladem je opět Benešov nad Černou. Město je podle starostky nejsilněji dosídleno reemigranty z Rumunska.

Poslední ránu dostalo pohraničí kolem roku 1951 zřízením pohraničního pásma a následně železné opony. Soukromé hospodaření postupně zaniklo kolektivizací. Založila se a následně jako úpadková zrušila jednotná zemědělská družstva. Zemědělství musel přebírat stát prostřednictvím státních statků.

Místo záchodu kbelík, dokud nepodepsali. Tak začala kolektivizace venkova

• Upravit
• Smazat

Jižní Čechy jsou odjakživa krajem lesů, polí, luk a rybníků. A v historii tu bylo vždy nejsilněji zastoupeno zemědělství. Po druhé světové válce a především v roce 1948 však odstartovaly velké změny.

„Pokud se v pohraničí usadili lidé z českého vnitrozemí, kteří tu dostali třeba větší pole, narazili na to, že neznali zdejší počasí,” vysvětluje historik Jihočeské univerzity Jiří Dvořák.

Jak ale dostat obyvatele do pohraničí? Zprvu to stát řešil umístěnkami, poté přišly na řadu odměny, tedy byty mladým nebo pohraniční příplatky. Část pohraničí měla štěstí jako například Loučovice, Vyšší Brod a jejich nejbližší okolí, kde obyvatele velmi dobře živily papírny.

Ty ale vzaly za své po revoluci podobně jako mnoho dřevařských pil nebo státních statků. Postupem let a pádem komunismu se pak začala karta otáčet, a to mnohdy paradoxním způsobem. „Vzalo nám to kopu pracovních míst, zavřely velké podniky, na druhé straně lidé teď nacházejí práci v Rakousku. Tady víceméně zanikly pily a dřevo se hodně vyváží do Rakouska, kde naopak pily vzkvétají,“ popisuje starosta Vyššího Brodu Milan Zálešák.

Největším problémem je vykořenění

Ani sedmdesát let po odsunu se pohraničí nevzpamatovalo. Největším problémem je vykořenění. Lidé, kteří do pohraničí přišli, k němu zpravidla neměli trvalý vztah, protože tu neměli kořeny. „Dnes je to bohužel téměř to samé jako po roce 1945, obce jsou stále vysídlené, je to tu mrtvý kraj. Pracovat se dá jenom v zemědělství, jinak se za prací musí dojíždět,“ dodává Jana Urbánková z Kamenné.

„S řemesly odešli původní obyvatelé, Němci a hlavně ti, kteří měli vztah k té oblasti. Odnesli s sebou všechno včetně matrik a hlavně to původní cítění. Po 1989 byl problém s nezaměstnaností, pak se to trochu zlepšovalo, ale mzda tady nikdy nebude vysoká, takže sem začali přijímat pracovní sílu z Ukrajiny, Bulharska, Vietnamu,“ komentuje Veronika Zemanová Korchová. Paradoxem tak je, že ani současnost se v pohraničí neobejde bez dalších nových přistěhovalců a dosídlenců.