Jan Vaněček: Divertimento
Navštívilo nás léto. Hotely a restaurace mají o kšeft postaráno a s chutí naplní žaludky turistů. O tom, jak se kde vaří, se vypráví leccos.
Ale znáte to – ne všechno, co se v hospodách o hospodách kecne, je pravda. Z vlastní povědomosti mohu říci, že ve většině lokálů bývá vždycky k pošmáknutí vše, co vám přinesou na talíři.
Mám-li však mít po jídle v žaludku místo nebe peklo, nebo při placení nechápavě kroutit hlavou nad tím, že do ceny je dle podivné hokynářské logiky započteno patrně i dnešní dvouciferné datum a velikost bot vrchního, tam zkrátka už nevlezu, neboť mi to přijde těžko stravitelné. O tohle divertimento nestojím. Jsem zákazník, ne sponzor.
Ostatně výběr, kde se nasytit, je velký. Hodí se pojíst jinde. Třeba tam, kde se nestává, aby všechna rajská omáčka na talíři, než k vám doputuje z kuchyně na stůl, se vsákla do knedlíků.
Průvodci, cestovní agentury a infocentra mívají očichané, kde se dá parádně pojíst a kam raději nevkročit.
Přeji všem turistům, kteří restaurace a hostince letos navštíví, ať si pošmáknou a odjíždějí domů s poznáním, že tu bylo krásně, dobře a chutně i vařili, což je pro místní kuchaře dobrá reklama. A pak i to, abyste svému lékaři na dotaz, „tak co váš žlučník, jak se mu po tý dovolený daří?“ mohli odpovědět: „Dobrý, nestěžuje si.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.