Ján Sliacky: Proti všem
Četl jsem před časem v časopise dotaz třináctileté čtenářky. Prosila o radu. Prý by se chtěla stát pekařkou, ale její sestřenice ji od řemesla odrazuje. Nevyděláš si. Měla by ses líp učit, ať něčím jsi. Radí jí. Něčím, sestřenice myslí vysokoškolačkou.
Měl jsem kolegyni. Má dceru a syna. Syn neustále něco kutil. V dědovi a otci měl oporu. Ve škole to ale nebylo ono. Zato holka se povedla. Zvládla skvěle základní školu i gymnázium. Dělala mámě radost. Co ji baví, ptal jsem se matky. Neuměla odpovědět. No, učí se, vysoukala ze sebe. A půjde na vysokou. Nějakou si vybere, zakončila. Nezdálo se mi to. Bez zápalu. Zájmu. Vysokou?
Nedodělala ji. Skončila v prvním semestru. Nakonec byla ráda, že jí rodina v spolupráci s kamarády sehnala místo prodavačky na vsi. A taková nadějná studentka to byla…
Syn chtěl na učňák. Máma si však přála, aby měl maturitu. Nemá ji. V odborných předmětech by problém nebyl. Ale ta čeština mu opět dělala potíže. Z mateřského jazyka u maturity pohořel…
Řemeslo má zlaté dno. Zlaté české ručičky. Říkávalo se. Ale dnes? Rodiče se za nematuritní či nevysokoškolské vzdělání svých dětí stydí...
Přeju oné třináctileté dívce, jako i všem se zájmem o řemeslo, ať se nenechají zviklat a dosáhnou svého cíle. Nechť je jejich práce baví, ať si jí vydělají a jsou se svojí profesí spokojeni. Jsem přesvědčený, že tak prospějí sobě i zemi víc než ony studijní tipy, jejichž jedinou ambicí často je, že chtějí „něčím“ být.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
