Ján Sliacky: Mýdlové opery

Ale není všechno tak, jak na první pohled vypadá. Četl jsem před několika dny rozhovor s hercem, který v takovémto nekonečném seriálu nějakou dobu úspěšně vystupuje. Jeho vzezření, světě div se, roli neodpovídá. Vysportovaná postava a holá hlava ho řadí spíše mezi představitele akčních rolí, ve kterých není nouze o stříkající krev a rány pěstí.

V rozhovoru zmínil, jak ho jednou o podpis požádal muž, údajně pro svoji manželku. Když se ho herec zeptal kvůli věnování na její jméno, z lovce autogramů vylezlo, že se jedná o podpis pro něj samotného, prostě se mu prý v nekonečném, ženském, seriálu líbí...

A já se vám bez mučení přiznám sám. Na mýdlové opery koukám! A to nejenom kvůli tomu, že jejich děj postrádá násilí a dobře se mi při jejich sledování usíná. Svého času jsem louskal máminu knihovnu Nobelových cen a v televizi se díval jenom na umělecké filmy.

Poté jsem se pracovně začal setkávat s neštěstím, bolestí, smutkem a smrtí. Zažívám ve své praxi to, o čem oni tvůrci vážných děl jenom píšou, či co pouze natáčejí. Změnil jsem, tak nějak pozvolna, své preference. Divíte se mi?

Takže, dámy, uvařte si oblíbenou kávu nebo čaj, muži vytáhněte z lednice kuželku lahváče nebo si připravte svařáček, usaďte se společně se svými krásnějšími polovičkami v křesílku a dívejte se.

Třeba, když budete skutečně vnímat děj, zjistíte, že i v těchto nekonečných seriálech se dá objevit to, co nám v denním spěchu uniká. V horším případě usnete spánkem klidným a nerušeným. A to také není k zahození.