Ivan Mls: Odrouškováno

19. květen 2020

Už se docela těším, až budu moci na veřejnosti svobodně odložit roušku a zase se volně nadechnout. Bez obav, že se na mě bude někdo dívat jako na velmi podezřelé individuum, páchající smrtelný hřích.

V roušce si totiž připadám tak trochu jako chodící mumie. Ne snad že bych zpochybňoval význam této ochrany dýchacích cest v době koronavirové v místech koncentrace většího počtu lidí, ale nic pohodlného to rozhodně není.

Nejsem v tom zřejmě sám. Jak se tak dívám na ulicích kolem sebe, pozvolna přibývá odvážlivců, kteří se nezdráhají na veřejnosti odhalit. Obličej, samozřejmě.

Někteří jsou pochopitelně značně nesmělí, zůstávají tak říkajíc na polovici cesty, když si roušku stáhnout jen z nosu, čímž tak jako tak zcela eliminují její ochranný charakter.

Další na to jdou vysloveně od lesa a řídí se neprůstřelnou logikou: když už je možné legálně pojíst a popít na předzahrádkách, když na ulici funguje prodej zmrzliny či piva do kelímku, je víc než jasné, že na tuhle činnost potřebuje mít člověk volná ústa.

Takže vítaným pouličním vysvobozením z roušky je kornout zmrzliny, párek v rohlíku, hamburger, popřípadě pytlík chipsů. A to už vůbec nemluvím o kuřácích. Byť právě v jejich případě by zřejmě bylo technicky možné šlukovat cigaretu přes roušku. Zmrzlina přes roušku se ale  opravdu lízat nedá a srkat přes textilii pivo či limonádu také není to pravé ořechové.

Což jsem si jednou vyzkoušel, když jsem se  omylem pokusil napít piva s rouškou na ústech. Nebylo to ono, a navíc jsem si  udělal z nefiltrovaného ležáku filtrované pivo.

Ale abych řekl po  více než dvouměsíčním soužití o rouškách také něco konstruktivního: Vlastně jsem tenhle kousek látky párkrát  ocenil i  jako celkem praktickou věc: V chladných časných ránech cestou do práce bylo docela fajn mít ji na obličeji jako zateplení. Pochopitelně jen do chvíle, než jsem ji dechem provlhčil a začala studit….

autor: Ivan Mls
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.