Ivan Mls: Deštík

Příroda se nad námi v květnu konečně smilovala. A nabídla nám něco, co jsme v časech, kdy byl svět ještě pořádku, nijak nemilovali. Celou sérii dnů s deštivým počasím. Tedy jev téměř nevídaný a po dubnovém létě také vítaný.

Jen si zkuste zapátrat v paměti, kdy naposledy jsme zažili období, v němž by, byť i s přestávkami, pršelo několik dnů za sebou. Nevzpomínáte si, že?

Hloupé je, že spolu s touhle historickou pamětí se podobně rychlým tempem vytrácejí také praktické zkušenosti s deštivým počasím spojené. Člověk si tak zase musí zvykat na způsob, jak správně zacházet s deštníkem.

S otevřením a zavřením ještě není problém, ale pohyb ve veřejném prostoru je bez předchozího tréninku plný nejistot a pochybení. Tyčky s dopravní značkou na kraji  chodníku si takový deštníkochodec zpravidla všimne až na poslední chvíli a paraple tak schytá pořádnou ránu.

Dotyčný jedinec navíc působí, jako by byl pod vlivem, když se neumí vyhnout hloupému sloupku. Při míjení chodců zapomínáme na dodržení bezpečného rozestupu, takže tkanina deštníku může utrpět újmu od drátů deštníku protijdoucí osoby. 

V podloubí zpravidla zapomeneme, že tam není nutné mít nad hlavou ochranu proti dešti, takže vypadáme jak postava z vtipu o roztržitých profesorech.

Také se musíme znovu učit, že jednou z fyzikálních vlastností pouliční vody je její tekutost a stříkavost. Což na vlastní oděv poznáme zpravidla v okamžiku, kdy stojíme na přechodu pro chodce a kolem prosviští auto.

Ti ostřílenější z nás na chvilku rezignují, že jim mokne hlava a sklopí deštník jako ochranný štít, ti mrštnější uskočí z dosahu cákance no a my děšťoví začátečníci to schytáme naplno. Zkrátka, člověk se pořád učí.

Nic ale netrvá věčně a po dešti zase přijde slunce. Blbé je, když ovšem druhý den ráno zase prší a vy zjistíte, že vás to včerejší vyjasnění natolik rozhodilo, že jste deštník nechali v práci.