Historky z křesla Jana Flašky a další glosy

Jan Flaška: Historky z křesla

Místnost mě uvítala záplavou světla. Všechno se tu třpytilo a lesklo, ve vzduchu se chvěla neurčitá vůně vzrušujícího očekávání. Usadil jsem se do pohodlného křesla, kolem krku dostal ubrousek, po levé ruce nádobku s čirou vodou. „Vypláchněte si,“ zazubila se na mě zubařka, „a položte si hlavu.“ Dentistka mi chvíli oťukávala chrup a pak prohlásila, že se bude muset podívat jednomu mému zubu na zoubek, protože je zkažený.

Musím přiznat, že dentistická technologie urazila od dob kovářských kleští dlouhou cestu. Sám si do pusy nevidím, měl jsem proto jen mlhavou představu o tom, co se mi v ní děje. Každopádně jsem dostal kolem zubů jakési mohutné kovové lešení. Vypadalo to, že se mi paní doktorka chystá v ústní dutině stavět přinejmenším Eiffelovku nebo se alespoň pokusí mi skrze sedmičku vpravo dole vyndat slepé střevo, ale ukázalo se, že se mi jenom hodlá vrtat v puse.

Bolest, kterou jsem při vrtání zubů cítil, měla jednu zásadní nevýhodu: nemohl jsem při ní zatnout zuby. Zatnul jsem alespoň oči. Když se dentistka znovu ponořila do hlubin mého zubu, přivolala si ještě posilu v podobě hezké sestřičky, která mi vybavila ústní otvor další dentistickou technikou; šlo o trubičku, která slintala místo mě, a o špachtli, která zahnala můj jazyk do kouta, aby nepřekážel.

Po úspěšně provedeném hloubkovém vrtu mi lékařka začala zející díru čímsi látat, pěchovat a ucpávat. V puse mi jezdila ošklivými sbíječkami a vrtačkami a bruskami, a když už jsem čekal, že celou rekonstrukci zakončí dvěma vrstvami balakrylu, zbavila mě lešení, elegantním ženským pohybem své jemné ručky mi vyndala z pusy oslintanou trubičku a zbavila mě bryndáku, načež mě požádala o vypláchnutí a zaplacení.

Odcházel jsem ze zubařské ordinace sice chudý, ale spokojený. Zvesela jsem se zubil na svět ve víře, že kolemjdoucí ocení můj vyceněný chrup alespoň natolik, na kolik peněz ho ocenila moje zubařka, když mi vypisovala účtenku.

Jan Flaška působí jako středoškolský učitel. Psaní povídek a fejetonů je jeho koníček, stejně jako fotografování, webdesign a práce se zvukovými a grafickými počítačovými programy. Žije v Českých Budějovicích.

Marie Petrmanová: Majáles

Již staří Římané byli nejprve mladými Římany a určitě zlobili ty starší Římany hlavně na jaře, v měsíci zvaném Maius. Od dob rozmachu univerzit v 15. století zlobili středověcí studenti obyvatele univerzitních měst a již tehdy se ustálil zvyk tolerovat studentskou recesi, i tu provokativní. A jsme u vzniku maiálés – v překladu z latiny „májové, květnové“ slavnosti.

V českých zemích se počeštěné majálesy připomínají až v prostředí středoškoláků v 18. století. V den školního volna před filipojakubskou nocí, tedy 30. dubna, se žáci vydávali pod školními prapory a se svými učiteli do jarní přírody, kde zpěvem oslavovali příchod máje. Na venkově se v ten den mládež chystala na večerní ohně a na noční stavění májí.

Majálesy u nás měly velice zajímavou a často kontroverzní historii, zvláště v 2. polovině 20. století, ale my se přehoupneme rovnou do současnosti. Máme totiž v Budějovicích majáles, na který by všichni obyvatelé města i okolí měli být náležitě hrdí. Je to první majáles v republice, který studenti, a to navíc studenti středních škol (tedy teenageři) připravují sami ve svém volném čase a zdarma, ba sami shánějí celý rok finance, aby téměř týdenní program mohli nabídnout celému městu, a bez vstupného.

Jejich rodiče a profesoři už ze zkušenosti předešlých let vědí, co to ty jejich mladé stojí úsilí, času a energie, aby posunuli vloni nastavenou laťku zase o něco výš. Letos jsou - pro všechny generace od malých dětí s rodiči až po seniory - připraveny další zajímavé akce v dalších netradičních prostorech – mimo jiné třeba právě tady v nahrávacím studiu Českého rozhlasu nebo ve studentském kostele, od rána do pozdního večera.

Přijměte prosím srdečné osobní pozvání „majálesové babi honoris causa“ na nejlepší budějovický majáles na světě! Ten letošní třináctý začíná už dnes.

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.

Petra Zimmelová: Nákupy s babičkou

Moje babička se pod vlivem jarní nálady také rozhodla provětrat svůj šatník a kupodivu konstatovala to, co všechny ženy stojící před plnou skříní, a sice "nemám co na sebe". A to znamená výpravu za účelem nákupu oblečení. Už vlastní příprava bývá zážitkem, neboť trvá několik dní, než se naše drahá seniorka nechá k návštěvě obchodu vůbec přesvědčit. Má pocit, že ty dvoje kalhoty, co si koupila za dob hluboké totality na zájezdu do NDR, vydrží a ještě její vnoučata je budou nosit.

Výprava startuje. Začínáme spodním prádlem. Zdá se to být snadné, velikost známe, a tak jdeme rovnou do patřičného oddělení. Velikost je ok, jen ten výběr - tanga, krajky, zvířecí motivy, ale klasické kalhotky mají všehovšudy jedny. Babička se nechce vzdát a prosí prodavačku, zda by ve skladu přece jenom něco nenašla. Nenašla, ale potichounku radí konkurenční obchod, kam se ihned vydáme. Už ve dveřích babička zaostří na stojan a zaraduje se – „konečně gatě, kam se ta moje zadel vleze, a ne ty nitě mezi zuby jako vedle!"

Tak spodní prádlo máme za sebou a teď ještě kalhoty a pár triček. Kalhoty vybereme, zkusíme a vše je v pořádku. Ale ta trička, to je problém. Babička by ráda něco střízlivějšího, neutrálního. Jenže - kam až oko dohlédne jasné, pestré barvy a skoro na každém triku nějaký nápis. Když babičce přeložím, že na tričkách je napsáno "Já jsem šéf! ", "Jsem mladá a sexy!" a nebo "Královna a šťastný chlapec", babička se rozesmutní a už je rozhodnutá oběsit se ze zoufalství na nejbližším stojanu. Cestou domů, kdy už jsme byly domluvené, že trička koupíme na internetu, jsme objevily malý obchůdek a ejhe, pěkná jednoduchá trička za pár korun byla naše.

Jen babička prosila, ať ji radši příště něčím omámím, protože tohle šopování už pro ni fakt není. Chvilku na to se zálibně koukla do výlohy na elegantní lodičky a zlehka si povzdechla: „Ty jsou ale krásný“. Babičce je už 75, ale jisté záliby prostě nestárnou.

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy.

Pavel Kroneisl: Problémy s cyklisty

Můj bývalý kolega Ivan Mls před časem hovořil ve svém sloupku o cyklistech ve městě. Já bych rád řekl něco o těchto sportovcích, nebo chcete-li turistech, v mimoměstském provozu. Budu konkrétní, řeč bude o oblasti kolem Lipenského jezera. V hlavní rekreační sezoně je tady vyznavačů kola nebo in-line bruslí habaděj.

Jsou tady pro ně vybudovány perfektní cyklostezky, které většinou kopírují normální silnice. Jenomže - bohužel se s cyklisty na silnicích i tady sekáváme velice často. Vezmeme-li v úvahu, že na budování cyklostezek se vydávají nemalé peníze, jeden kilometr takové stezky vyjde zhruba na jeden milion korun, je podivné, že je cyklisté mnohdy nevyužívají.

Je mi jasný argument, že ti rychlejší jedou raději po silnici, protože je pomalejší jezdci na cyklostezce zdržují. Ovšem v silném rekreačním provozu kolem Lipna, kde se pohybují dokonce i kamiony, cyklisté a bruslaři riskují minimálně zranění a řidiči za volanty potom většinou malér.

Řešením by možná bylo, kdyby tam, kde cyklostezka kopíruje silnici, byl cyklistům a bruslařům na normální vozovku vjezd zakázán. Jasně si uvědomuji, že by to byl určitý druh diskriminace, ale když si vzpomenu na některé drastické dopravní nehody minulých let, mám dojem, že by to nebylo špatné řešení. Je přece jasné, jak musí dopadnout karambol cyklisty s autem. Doufejme, že co se nehod týče, bude letošní sezona u Lipna klidná.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Ivan Mls: Letáky

Mám na domovní schránce samolepku a nápisem: NEVHAZUJTE REKLAMNÍ LETÁKY. Div divoucí, funguje to. Schránka je prázdná, jen občas do ní zabloudí nějaký ten bankovní výpis, složenka, upozornění na odečet vody nebo plynu, popřípadě osamělá pohlednice. Od známých, kteří ještě ovládají ruční psaní.

Neznamená to ale, že bych byl nějakým zavilým odpůrcem reklamy. Jen nechci mít permanentně přecpanou schránku. Takže když pak roznašeči nechají kopici letáků na poličce v chodbě, rád si nějaké to reklamní čtivo vyberu.

Ne že bych byl závislý na nákupech, ale jako moderní člověk potřebuji být neustále v obraze. Abych věděl, co zrovna frčí, jaké jsou trendy, novinky na trhu a jestli už konečně u nás v obchodě mají v akci můj oblíbený sýr.

Jinak se pochopitelně snažím, abych byl proti mámení letáků pokud možno imunní. Což zase není až tak velký kumšt: To co potřebuji, už dávno mám, a to co nepotřebuji, si přece nebudu kupovat jenom proto, že je to zrovna v úžasné slevě.

Mám ovšem takový neblahý pocit, že většina obchodníků tohle o mně velmi dobře ví a má na mě pifku jako na asociála, který odmítá bujným utrácením roztáčet kola ekonomiky. A tak mi dělají naschvály: V okamžiku, kdy se s námi doma na věčné časy rozloučí třeba pračka, jsou reklamní letáky plné zlevněných televizí, padají ceny kávovarů, robotických vysavačů nebo ledniček. Zato u praček po slevách ani vidu, ani slechu. No řekněte sami: to musí být určitě nějaké spiknutí…

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Další sloupky najdete ZDE.