Hana Hosnedlová: Výtah

To se mi jednou stalo v letním nedělním odpoledni v paneláku se třinácti patry. Jela jsem navštívit nemocnou kamarádku. Na poslední chvíli se do kabinky výtahu vmáčkla paní středních let v květovaných šatech a s hlavou plnou blonďatých kudrdlinek. Mrazivě mě přelétla očima a demonstrativně se ke mně otočila zády.

Výtah, který už při rozjezdu kapku skřípal, najednou mezi jedenáctým a dvanáctým patrem zafuněl jako navztekaný býk a po několika otřesech definitivně zastavil.

Pokusila jsem se přes svou spolucestující dostat k ovládacímu panelu, ale to už paní rozčíleně a nekontrolovaně mačkala všechny knoflíky jako ve zrychleném filmu.

Nakonec mi vyčerpaná přepustila své místo a já stiskla puntík se zvonkem, který měl upozornit příslušnou osobu v domě na náš problém. Bohužel, nic! Ani několik pokusů dovolat se mobilem nemocné kamarádce nebylo úspěšných. Zřejmě měla telefon vypnutý. Začala jsem hlasitě volat o pomoc.

Paní mě s nadějí pozorovala, když se ale nic nedělo a minuty ubíhaly, začala ječet neuvěřitelně vysokým hlasem, bouchat do stěn výtahu a mrskat sebou jak ryba na suchu.

Po další beznadějné chvíli si strhla blonďatou paruku, rozervala šaty na hrudi a hlasitě se rozplakala. Když už vyčerpala veškerý repertoár, sedla si odevzdaně v rohu na bobek a úpěnlivě plakala. 

Najednou se nečekaně výtah otřásl a dal se do pohybu. Paní vyskočila jako srnka, nasadila paruku, upravila šaty, utřela rozmazaný make-up a suše mi sdělila: No vidíte, že to jde!