Hana Hosnedlová: Vánočky

Tehdy se ale toto pečivo nenazývalo ještě vánočky, ale húsce (jako housky) anebo calty (což se třeba na Klatovsku udrželo dodnes). Později se jim místně začalo říkat pletenice, pletenky, štědrovnice, štrucle, štricky a podobně. Tak se mi zdá, že ty naše dnešní vánočky pořád znějí asi nejlépe.

Údajně bývaly tyto pochoutky vánočním darem vrchnosti a radním. Ale posílali si je mezi sebou i šlechtici, společně s dalšími vánočními dárky. A jak jsem vyčetla, býval to dárek poměrně vzácný. Proto také koledníci dostávali jen slabý krajíček téhle sladkost.

V minulosti pekli vánočky jen cechovní pekaři, kteří je měli uvedeny v seznamu pečiva, které směli prodávat. A udrželo se dost dlouho i to, že pekaři dávali vánočku svým stálým zákazníkům jako dárek k vánočním svátkům.

Na venkově si hospodyně pekly vánočky samy. První upečenou pletenici dostával hospodář proto, aby se urodilo dost obilí. Členové rodiny dostávali menší vánočku a později se pak stala i vánoční výslužkou pro čeleď jako deputát ke službě.

K pečení vánoček se ovšem vázala i řada pověr a zvyků. Těsto měla hospodyně zadělávat v bílém šátku a zástěře. Ale, nesměla prý při tom mluvit – to by asi dneska mnohá kuchařka těsto nezadělala.

Pokud se vánočka připálila nebo trhla, věštilo to pro příští rok smůlu. Ovšem ten, kdo našel ve vánočce zapečenou minci, měl naopak pro příští rok štěstí zaručené.

Já bohužel ještě nikdy na minci ve vánočce nenarazila – snad proto se mi štěstí nějak obloukem vyhýbá...????