Hana Hosnedlová: Úklid

Vzpomínám si na tohle úklidové běsnění ještě z doby svého dětství, kdy se vše intenzivně mylo, drhlo, pralo, skládalo…  V teenagerovských letech mne to pak spíš štvalo, protože mé zapojení do téhle úklidové mašinérie logicky zkracovalo chvíle volna s kamarádkami a pobytem venku.

Nicméně stejný systém jsem přejala i já, když jsem založila domácnost vlastní. Marně mi manžel a děti v průběhu let dokazovali, že to není třeba brát až tak do puntíku, když se stejně uklízí po celý rok.

Tvrdohlavě jsem na jaře převracela celý byt naruby a stejně jako moje babička a maminka myla, drhla a skládala, co v podstatě bylo čisté a složené. Zbraně jsem částečně složila teprve tehdy, když mne k tomu donutily bolavé klouby a jiná pohybová omezení. A když mám být upřímná, vlastně mi ta hektická úklidová smršť zas až tak moc neschází.

Co mi ale chybí, je jarní úklid venku – na ulicích, v parcích, kolem potoků a říček… Kdysi býval tenhle aktivní jarní úklid provozován osazenstvem, podniků, kanceláří, ale také škol a zájmových spolků. Každá lokalita tak měla svého ručitele.

Část těchto povinností dnes sice převzaly městské úklidové služby, ale jejich závazky nedosáhnou všude. A tak mám občas pocit, že jaro prostě nemá uklizeno...