Hana Hosnedlová: Tajemství

Ale já mám na mysli tajemství osobní, tajemství svěřovaná. Tajemství, jimž předcházejí vynucené sliby: něco ti řeknu, ale slib mi, že to nikomu neřekneš! Při těch slovech se člověku obvykle sevře žaludek, protože takový slib je opravdu břímě přetěžké. A není vůbec lehké jej dodržet.

Zákonitě pak přicházejí chvíle, kdy vás doslova svrbí jazyk, protože vyjevení svěřeného tajemství by třeba dokázalo mnohé objasnit, vyřešit, urovnat... Ale vy se musíte zuby nehty držet, abyste ten opatrovaný balonek tajemství nevypustili, protože je ukotvený vaším slibem. A sliby se přece mají dodržovat.

Je pravda, že porušení mlčenlivosti, i když se vám na chvíli uleví, pak obvykle ve zpětné vazbě dokáže ve vašem blízkém okolí způsobit pěknou paseku. Takže v duchu závidím lazebníkovi z pohádky o králi Lávrovi, který mohl jít tajemství o královských uších vykřičet do duté vrby. Bohužel v reálu se většinou onou vrbou stávám já sama.

A tak uvažuji o tom, jestli by nebylo rozumnější použít strategický tah z repertoáru mého kamaráda. Ten totiž při podobných situacích vytahuje ihned obrannou taktiku: Mně žádné tajemství neříkejte, já hned všechno vykecám! Sice se nic nedozví, ale má klídek..