Hana Hosnedlová: Štěstí

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Kdo by neměl rád svá šťastná období? A kdo by se dobrovolně štěstí zříkal? Nikdo určitě nebude popírat, že je to velice příjemný pocit, když se něco daří k vaší spokojenosti.

Zejména pak, když taková chvíle přijde po sérii smůly a nezdarů. Potom považujete za štěstí i to, že přijede včas trolejbus, že u doktora čekáte kratší dobu než hodinu anebo že vás pozdraví soused, kterého jste před časem kvůli proděravělé hadici od pračky vyplavili.

Pravda je, že mnozí považují takové okamžiky za normální, běžnou, nijak zvlášť výjimečnou součást života. Nároky na jejich štěstí bývají nesporně mnohem vyšší – přejí si postup v zaměstnání, úspěch u dobývaného partnera nebo třeba výhru ve Sportce. Ono je totiž momentální štěstí vždycky měřeno příslušnými okolnostmi. Někdy stačí maličkost, jindy nestačí celá hora pozitivních příhod.

Podle renomovaných filozofů nepřetržitá šňůra štěstí totiž přestává být jako štěstí vnímána. Není s čím ho poměřit, od čeho odlišit. Takže něco jako trvalé štěstí prostě existovat nemůže. Vždycky musí být protipólem smůly a nepřízně osudu.

Já se navíc přiznám, že když mi štěstí přeje nějakou delší sérií, namísto spokojenosti začínám být poněkud nervózní. Je to takové neovlivnitelné tušení stínu… Někde v koutku duše je mi jasné, že teď musí zákonitě přijít nějaký průšvih, nepříjemnost nebo nezdar. A víte, že mne tenhle zákonitý rytmus nikdy nezklamal?  Není to vlastně svým způsobem taky štěstí?