Geneticky upravených plodin se bát nemusíme. Riziko tkví spíš v tom, co by mohl udělat člověk, říká vědec

Takzvané GMO plodiny podle něj mohou přispět k hospodárnější a ohleduplnější potravinářské produkci na planetě. „Potenciál je významný, ale stranil bych se nazývat GMO jediným a všeobjímajícím řešením. Díky genové editaci jsme schopni zefektivnit šlechtění a zvýšit třeba obranu proti patogenům, tedy chorobám rostlin, což v důsledku znamená snížení používání pesticidů a fungicidů. Máme možnost změnit skladovatelnost plodin, méně produkce vyhodíme a tak dále,“ říká.

Martin Janda|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Vezmeme-li si za příklad rajče, naším cílem je mít pěkné, šťavnaté, chutné a červené rajče. A zároveň abychom ho nemuseli tolik stříkat, hnojit a aby nám utržené dlouho vydrželo. Na pohled pěkných, nekazících se plodů už známe z pultů prodejen řadu, často ale nesplňují naši představu o chuti a vůni.

Pomůže moderní genetické inženýrství? „Dnešní genetická modifikace plodin už toho umí hodně, ale limitací jsou někdy naše znalosti jednotlivých genů nebo způsob, jak nástroj ke změně genetické informace do rostliny dopravit, aby fungoval,“ odpovídá Martin Janda.

Další limity nastavuje legislativa. Ta evropská je ve světě nejpřísnější. Jak ale vědec Martin Janda upozorňuje, má své výjimky a navíc se k nám GMO produkty dostávají z jiných kontinentů, kde je definice geneticky modifikovaných organismů jiná.

Čtěte také

Znáte hlenky? Ani zvíře, ani houba, ani rostlina, plazí se přírodou a inspirovaly i horor, popisuje biolog

Na stůl nám pak GMO pronikají třeba v mase ze zvířat krmených směsmi s obsahem geneticky upravených plodin. Je taková konzumace pro člověka z dlouhodobého hlediska bezpečná? „Já bych se GMO plodin nebál. Riziko v editování genetických kódů tkví spíš v tom, že dnes je to teoreticky schopný se základní znalostí udělat leckdo a mohl by cíleně měnit vlastnosti plodiny tak, aby škodila. Takže to se samozřejmě musí hlídat, ale určitě to není a nebude cílem šlechtitelů a normálně uvažujících lidí,“ uvádí Martin Janda.

Co se týče nebezpečnosti, v porovnání s běžnými šlechtitelskými technikami nevidí vyšší riziko prý ani náhodou. „Naopak. V porovnání s mutagenezí, která je tu už od sedmdesátých let dvacátého století a je z regulace vyjmutá a běžně přijímaná, je to riziko nižší,“ zdůrazňuje.

Nejde ale člověk zásahy do DNA rostlin proti přírodě? „Já myslím, že to začalo už tím, že jsme se jako lidé kdysi pustili do zemědělství. Je to o tom, na co jsme zvyklí a co už tady bylo před námi. A náš život je relativně krátký v porovnání s tím, jak dlouho už lidé hospodaří na polích. My máme svou dnešní představu o tom, jak vypadá brambora, jak vypadá pšenice, mrkev, ale kdybychom se podívali do minulosti, jak vypadaly původní druhy, které jsme domestikovali, a co jsme z nich vyšlechtili, tak to, co s nimi dnes děláme, je mnohem přesnější a pro nás spotřebitele šetrnější a bezpečnější,“ připomíná vědec.

A co je to ta mutageneze? Jak se dostávají geneticky modifikované plodiny do naší stravy, jestliže se v Evropě nepěstují? A jak vznikl batát? Celý rozhovor s biochemikem Martinem Jandou si poslechněte online.