Znáte hlenky? Ani zvíře, ani houba, ani rostlina, plazí se přírodou a inspirovaly i horor, popisuje biolog
Experimentální biolog Jiří Kubásek zkoumá na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích mimo jiné alkobiozy – organismy, které jsou předstupněm k lišejníkům. A také hlenky. O těch se pro změnu uvádí, že stojí na rozhraní rostlinné a živočišné říše.
„Hlenky nejsou ani rostliny, ani živočichové, ani houby. To některé lidi stále šokuje, protože se učili, že všechno okem viditelné musí patřit do jedné z těchto tří skupin. Ale hlenky jsou mikroorganismy. Jsou amoebozoa, superskupina, která má jako hlavní životní stádium bičíkovce, améby, které se mohou měnit. Bičík jim buďto naroste, nebo se zase stáhne, pokud je pro ně nevýhodný,“ vysvětluje vědec.
Tyto jednobuněčné organismy mohou začít dělit svoje jádro, a tím vznikne plasmodium. „Ta buňka je jenom jedna, obrovská, pohybuje se po substrátu, pohlcuje tam potravu, což jsou většinou mikroorganismy, ale dokáže strávit i starou houbu a podobně. A její jádra se dělí geometrickou řadou, takže jich může být prý až miliarda,“ popisuje.
Podivuhodnou plasmatickou hmotu můžeme dokonce vidět v přírodě. „Byl jí inspirován horor Blob. Tam taková žlutá hmota požírá lidi. A opravdu, plasmodium hlenek je často žluté, někdy může mít i jinou barvu. Je to takový slizoun,“ říká Jiří Kubásek.
Lidi sice reálná hlenka k obědu nespořádá, ale kdyby nás prý uvázali do vlhké místnosti, kde je rozbujelá, možná by nás trochu okousala, vtipkuje biolog. „Ba ne, porostla by nás a mohli bychom mít například ekzém,“ dodává.
Jak si ji představit? Jako chobotničky z druhého patra? „Možná. Je to rosolovitý útvar, rostou tomu výběžky, vypadá to vějířovitě, proudí v tom živá hmota, protoplasma, což je krásně vidět, když se dá pod mikroskop. Ani se nemusí moc zvětšovat, v procházejícím světle v žilkách teče řeka. Jsou v ní částice nestrávené potravy, organely, buněčné součásti, a ta říčka proudí na jednu stranu a za minutu až dvě se otočí a proudí zpátky,“ líčí Jiří Kubásek.
Čtěte také
Tímto pulsováním, kdy na jednu stranu teče déle, si hlenka podle vědce určuje, kam poroste a kam poleze. „Třeba za potravou nebo pryč od nebezpečí. Když je tam například sucho nebo když jí tam dáte zrnko soli, tak začne couvat. Není to okem vidět, ale za hodinu popoleze i o několik centimetrů,“ uvádí.
Hlenka navíc v různých stádiích svého vývoje mění podobu. V poslední etapě se plasmodium promění v plodničky. „V rozhlase se to blbě ukazuje, ale když si lidé zadají do vyhledávače slime molde, což je anglicky hlenka, nebo nějaké základní rody jako stemonitis, česky pazdérek, případně chocolate tube slime molde – čokoládové trubičky, to je hezké jméno, protože jinak se hlenky většinou jmenují nějak nechutně, tak si to mohou prohlédnout na mnoha snímcích a na videích,“ doporučuje.
Zatímco doposud hlenka z vyprávění Jiří Kubáska vyznívala spíš jako živočich, v posledním stádiu je podobnější houbě. „Plodničky připomínají houbu, ale je to analogie, nikoli homologie, není to příbuznost. Je to úplně jiná superskupina. Ale ano, hlenky jsou řekněme příbuznější živočichům a houbám než rostlinám. Amoebozoa jsou blíž nám, my jsme opistokonta. My máme bičík vzadu. To je takový rozlišovací znak. Amoebozoa ho má vepředu, táhne tu buňku, zatímco my muži máme bičík vzadu,“ směje se přírodovědec.
Celý rozhovor s biologem Jiřím Kubáskem si poslechněte online.
Související
-
Záhadné hromadné úmrtí mladých lidí v Československu měla na svědomí améba, která napadá mozek
Neviditelní vetřelci, kteří mohou přinést nepohodlí, ale také vážné zdravotní komplikace. Někteří dokonce útočí na náš mozek. To jsou paraziti, které zkoumá Roman Kuchta.
-
Buňky lidského plodu se v těhotenství přesouvají do matky, chodí tam na zkušenou, popisuje biolog
Lidstvo se vyvíjí, ale jeho DNA prakticky ne. Jak se ukazuje, naše zkušenosti se do genetické informace nepropisují. Tvrdí to alespoň zoolog a evoluční biolog Jan Zrzavý.
-
Štěnice láká teplo lidské postele, chtějí krev. Prozradí je černé tečky na prostěradle, líčí biolog
Rádi se schovávají v koupelnách, kuchyních či ložnicích, vylézají hlavně v noci, ukusují z našeho jídla a někdy i z našich těl. Řeč je o domácích škůdcích, konkrétně hmyzu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.