Fejeton Evy Kadlčákové: Kdopak to mluví I

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03214469_40.jpeg

Zatímco otázku Kdopak to mluví? znáte z názvu slavné filmové komedie a vztahuje se k dabingu grimas a myšlenek ještě nemluvících dětí, já chci dnes s vámi probrat řečičky těch, kterým už pusa rozvázala. A vy se nestačíte divit, co to z toho kluka nebo holky padá. Co to z něj mluví?

„S tím vaším malým si ještě užijete,“ varovala mě učitelka v mateřské školce, „holky jdou po něm jako slepice po flusu!“ A nebylo divu. Chlapec od narození projevoval zájem o opačné pohlaví a věci s tím spojené, a to skutky i slovy:

„Co si dáme k obědu?“ ptáme se doma mezi sebou. „A co kdybysme si dali ženskou na smetaně?!“ odpoví bez váhání čtyřletý kluk! Když míchá dvoubarevný lipánek, smyslně poznamená: „To aby se ta vanilková zapletla s tou jahodovou...“ A když se ho zeptám, co dělalo to kladívko v koupelně, opáčí: „Hrálo si tam s děvčaty!“

Záhy jsem pochopila, že se mi narodilo vtipné dítě, a začala jsem si jeho hlášky poznamenávat. Zrovna tuhle jsem ho za jednu pochválila: „Ty jsi jedl vtipnou kaši, čoveče.“ „Ne, já měl ptáčky,“ odpoví pohotově. Miluju muže, kteří mě dokáží pobavit. Pánbů to ví a pro jistotu mi jednoho nadělil na zbytek života.

Seděl onehdá nahý na kanapi, asi tři roky mu byly, a hrál si s... no s čím si tak asi malí naháči hrajou. „Máš ho rád, toho svýho pinďu?“ neudržela jsem se. Naprosto vážně se na mě zahleděl: „Já mám rád TEBE!“ Kéž by i partnerská láska byla tak bezpodmínečná!

„Maminko, ty jsi moje žena, žena vařená!“ prohlásil jednou a znovu mě tak ujistil o tom, že on si bude umět vychutnat partnerku všemi smysly. Ostatně o budoucí manželce jsme spolu taky vedli řeč: „Jednou se odstěhuješ, budeš mít vlastní rodinu...“ povídám. „Já se nikam neodstěhuju,“ na to chlapeček, „zůstanu tady, s tebou.“

„Ani žádnou ženu si nevezmeš?“ ptám se. „Ne, leda až ty umřeš. Tak potom – zejtra (on veškeré budoucnosti říkával zejtra) – si najdu ženu, která bude tak hodná jako ty a bude vypadat jako ty. Tak tu si vezmu a budu na tebe vzpomínat...“ dodá mrně. Po chvíli přemýšlení to ale neguje: „Vlastně ne, já si asi žádnou ženu nevezmu.“

„Proč, broučku? Ty sis to rozmyslel?“ „Ne,“ on na to, „ale až já budu dospělej, tak ty budeš stará. A až budeš mrtvá, tak JÁ budu starej. A která by chtěla starýho dědka?!“

No nasmějeme se s ním tedy náramně. Ale někdy si říkáme – spolu s úvodní otázkou – kdopak to z něj vlastně mluví? Cožpak malé dítě může mít takové úvahy? No asi má. A cucá jak houba všechno, co od dospělých zaslechne. Tedy občas. Protože – a teď přidám závěrečnou historku:

Pětiletý klouček se s námi dívá na televizi. Hrdinka v restauraci objasňuje kamarádkám (k mému zděšení), že penis je beranidlo, a proto se muži mohou milovat ve vzteku. Zatímco vagina je mušle, která se při konfliktu uzavře. Potom se otočí na číšníka a požádá o sladidlo. Mrňous to všechno pozorně sleduje a pak se zeptá: „Co je to sladidlo?“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?