Fejeton Evy Kadlčákové: Kdopak to mluví I

„S tím vaším malým si ještě užijete,“ varovala mě učitelka v mateřské školce, „holky jdou po něm jako slepice po flusu!“ A nebylo divu. Chlapec od narození projevoval zájem o opačné pohlaví a věci s tím spojené, a to skutky i slovy:

„Co si dáme k obědu?“ ptáme se doma mezi sebou. „A co kdybysme si dali ženskou na smetaně?!“ odpoví bez váhání čtyřletý kluk! Když míchá dvoubarevný lipánek, smyslně poznamená: „To aby se ta vanilková zapletla s tou jahodovou...“ A když se ho zeptám, co dělalo to kladívko v koupelně, opáčí: „Hrálo si tam s děvčaty!“

Záhy jsem pochopila, že se mi narodilo vtipné dítě, a začala jsem si jeho hlášky poznamenávat. Zrovna tuhle jsem ho za jednu pochválila: „Ty jsi jedl vtipnou kaši, čoveče.“ „Ne, já měl ptáčky,“ odpoví pohotově. Miluju muže, kteří mě dokáží pobavit. Pánbů to ví a pro jistotu mi jednoho nadělil na zbytek života.

Seděl onehdá nahý na kanapi, asi tři roky mu byly, a hrál si s... no s čím si tak asi malí naháči hrajou. „Máš ho rád, toho svýho pinďu?“ neudržela jsem se. Naprosto vážně se na mě zahleděl: „Já mám rád TEBE!“ Kéž by i partnerská láska byla tak bezpodmínečná!

„Maminko, ty jsi moje žena, žena vařená!“ prohlásil jednou a znovu mě tak ujistil o tom, že on si bude umět vychutnat partnerku všemi smysly. Ostatně o budoucí manželce jsme spolu taky vedli řeč: „Jednou se odstěhuješ, budeš mít vlastní rodinu...“ povídám. „Já se nikam neodstěhuju,“ na to chlapeček, „zůstanu tady, s tebou.“

„Ani žádnou ženu si nevezmeš?“ ptám se. „Ne, leda až ty umřeš. Tak potom – zejtra (on veškeré budoucnosti říkával zejtra) – si najdu ženu, která bude tak hodná jako ty a bude vypadat jako ty. Tak tu si vezmu a budu na tebe vzpomínat...“ dodá mrně. Po chvíli přemýšlení to ale neguje: „Vlastně ne, já si asi žádnou ženu nevezmu.“

„Proč, broučku? Ty sis to rozmyslel?“ „Ne,“ on na to, „ale až já budu dospělej, tak ty budeš stará. A až budeš mrtvá, tak JÁ budu starej. A která by chtěla starýho dědka?!“

No nasmějeme se s ním tedy náramně. Ale někdy si říkáme – spolu s úvodní otázkou – kdopak to z něj vlastně mluví? Cožpak malé dítě může mít takové úvahy? No asi má. A cucá jak houba všechno, co od dospělých zaslechne. Tedy občas. Protože – a teď přidám závěrečnou historku:

Pětiletý klouček se s námi dívá na televizi. Hrdinka v restauraci objasňuje kamarádkám (k mému zděšení), že penis je beranidlo, a proto se muži mohou milovat ve vzteku. Zatímco vagina je mušle, která se při konfliktu uzavře. Potom se otočí na číšníka a požádá o sladidlo. Mrňous to všechno pozorně sleduje a pak se zeptá: „Co je to sladidlo?“