Eva Kadlčáková: Výměnný obchod

Byli jsme blízko, peněz často potřeba nebylo, když jsme si skoro neměli co koupit. No, ale že k ideálům přímého sdílení majetku a potřeb nás vrátí až generace raně kapitalistických dětí, to by mě ve snu nenapadlo.

„Šimone,“ říkám tuhle svému porevolučnímu synovi, „tohle sdílení je revoluce, kterou jste naší společnosti přinesli vy! Je třeba vám za to poděkovat.“

Nová generace totiž jako by už odmítala přijímat to, co dostala do vínku. Prakticky neřešitelnou politickou situaci, v níž nikdo už nevěří nikomu, a do extrému vyšroubovanou tržní ekonomiku, které vládne globální nelogika.

Mléko se vylévá, jelikož se nevyplácí ho balit, vozit a prodávat, máslo stojí čistou hodinovou mzdu pokladní, která ho namarkovala. Mladí vysokoškoláci zapírají své vzdělání, aby získali alespoň její práci, staří důchodci sedí hluboko vtlačeni do svých postů, protože proč nebrat plat a důchod zároveň.

Koupit si byt je pro obyčejného smrtelníka tak nákladné, že bez zadlužení na většinu produktivního života je nedosažitelné. Auto patří k běžnému standardu. Ale i ono stojí majlant. A jen co s ním vyjedeme ze salónu, ztrácí třetinu své ceny. Lednička má nastavenu životnost na tři roky, abychom si museli koupit jinou. Tak se uměle udržuje ekonomická stabilita.

Co je to za pravidla, která jsme si nastavili? Která jsme si nechali vnutit? Byli jsme po Listopadu tak okouzleni možnostmi, které se nám otvíraly, tak poblázněni kulturou spotřeby, tak oblbnuti šroubovicí růstu, že nám nedošlo, že nic neroste do nebe.

Naši mladí si řekli dost! Tohle nechceme. Na tohle nemáme. Tohle nebudeme podporovat. A domluvili se jinak. Potřebné a nepotřebné věci si vzájemně přenechávají. Na dovolenou jezdí za oceán, přičemž privát si prohodí s podobně smýšlející mládeží odtamtud. Letecké společnosti tlačí k razantnímu snížení cen. Místo předražených taxíků si „šérují“ vozy mezi sebou. Vlastně jen masově rozšířili to, co jsme dělali vždycky: jeden druhého sveze, druhý prvnímu přispěje na benzín. Vyžít se dá daleko šetrněji, než vyžaduje systém.

Akorát že státy a města z toho mohou vyletět z kůže. Ekonomika se jim začíná vymykat z rukou. Společnost se jim pod nimi vrací k prvobytně pospolnému modelu. Takže se ho snaží zakázat. Ubytovávání v soukromí znemožnit, systém spolujízdy zrušit, výměnný obchod omezit. Jenže: tyhle opratě už v rukou neudrží. Něco bude muset být jinak. Neumím říct co a jak. Vím jen, že zásadně. Revoluce porevolučních dětí neskončila…