Eva Kadlčáková: Vše o mé matce

Matka s dcerou
Matka s dcerou

Ačkoli přátelé říkají, že na ní musím být strašně závislá, když o ní každou chvíli píšu – a já s nimi nesouhlasím, to jen ona mi pořád stojí za zády, denně volá, mailuje, kontroluje, „jestli pilně pracuju“ a „jestli se s tím dítětem učím“, ptá se, zda mám vyžehleno a co že jsem tedy dělala o víkendu, zjišťuje, jestli vařím teplá jídla, lustruje moje partnery a opakuje „já jsem ti to říkala“ – přesto, když jsem ji tento týden pozorovala, jak zaujatě krouží po zamrzlé hladině, bylo mi hned jasné, že příští fejeton bude zase o ní. O mé matce.

Máme tendenci považovat matky za modifikované bytosti, kterým hormony vytěsnily z hlav skutečné ženství. Koneckonců, většinou se tak i projevují. V okamžicích, jako byl ten na ledě, se nám ale najednou odkryjí a my vidíme, já vidím, že za slupkou mírně nesnesitelné dozorkyně se skrývá – dívka... Prohání se prostorem, přešlapuje, zkouší jednoduché piruety jako „zamlada“. Vlasy jí vlají, užívá si volnost pohybu, směje se a tváře se jí červenají námahou, potěšením i mrazem. „Už mi to nějak nejde,“ konstatuje u břehu, pokrčí rameny a pohodí hlavou. Mělo to znamenat: „Blbý, se starýma kostma nic nenadělám.“ Ale znovu se odpíchne a zmizí ve slunečním oparu.

Už jsem ji takhle zažila jednou. To bylo v létě. Byla s námi na dovolené a dost se naotravovala. Když si ale nasadila gumovou čepici (kdysi ji prý vlastnila jako první ze vsi a sežrala jí ji kráva!) a začala skákat šipky, tu se ta nedůtklivá babka zase proměnila v jiskřivé a nebojácné děvče, pomáhající si při seskoku zanožením levé nohy... „Bobinka,“ pomyslela jsem si. A byla v tom směs něhy, soucitu a obdivu.

„Je tady tak krásně,“ povzdychla si později ve stínu terasy. Rozhlížela se po cypřiších, zátoce a moři a řekla: „Asi se sem už nikdy nepodívám...“ „Prosim tě, ty se toho ještě nacestuješ!“ reagovala jsem obligátně (vždycky se přece starým lidem říká Vypadáte mladě, nemocným Vy nás všechny přežijete a smutným To vám byla legrace). Jenže mami na takové kecy nebyla zvědavá. Stála tam doopravdy rozjitřená, vpíjela se očima do blankytu kolem sebe a vypadala - jinak. Ve tváři se jí odráželo slunce a něco dychtivého. Něco mladistvého, s velkou vůlí po životě. „Ubejvá mi čas,“ pravila ta dívka, „Je jasný, že nestihnu všechno, co jsem chtěla.“ Na tolika místech nebyla, tolik věcí nezkusila. Je pořád tatáž, stejná holka jako před sedmdesáti lety. Jen její tělo chřadne. A pitomosti všedních dní ji odvádějí z cesty... Teď se na okamžik vrátila k sobě. Stojí přede mnou identická, krásná a jedinečná. A ví, že je tady jenom dočasně.

Dívala jsem se na ni s dojetím. Najednou jsem ji doopravdy pochopila. Vždyť ona je... je jako já! Jen se narodila dřív a přijala roli mojí matky. Ničím víc už se ale neliší. Smrtelná lidská bytost s přiděleným posláním a naloženými povinnostmi. A uvnitř se třepotá křehká, nadčasová duše jako uvězněný ptáček... Taky rozumím pocitům, které jsem prožívala jako dítě. A sama k sobě promlouvám jako k děvčeti. Myslela jsem si snad dosud, že ve stáří tak činit nebudu? Houby! Jednou se takhle zastavím, zadívám se na obzor a dojde mi to. Jen tady hostuju. Budou mě chtít zpátky.

A to je všechno. Všechno o Evě.