Eva Kadlčáková: Vánoční rituály

…Tenkrát dny voněly cukrovím a kafem. To jak babička snášela návštěvám jednu dobrotu za druhou. „Vy to máte zase tak dobrý, teti,“ říkávaly ony. A babička odpovídala potěšeně: „Ále děte.“ V kuchyni bylo teplo, briketa tiše hořela v kamnech, ženské štěbetaly a sázely si mě na klín jako bábovku. Děda seděl na kanapi, o svátcích vždycky v košili s kravatou, tři stříbrné vlasy uhlazené na lebce za vydatné pomoci živých květů, poslouchal a občas se plácnul po stehnu a přivolal si mě na jednu hygienickou. To byla pusa. A ta zvaná hygienická se dávala přes ubrousek.

Děda byl fajn. Teda když nehudroval. A fajn byly celé ty venkovské křesťanské svátky uprostřed socialistického zřízení. Na Štědrý den jsme opravdu drželi půst. Maximálně mi máma dovolila kubu. Před večeří jsme se sestřenicí Lenkou zahrály pár koled na hřeben a všichni si s chutí zazpívali. Naše ženy vyly jako malé fenky. Děda broukal, bratr mlčel, tatí pěl z plna hrdla, poslouchal se zaujetím svůj vlastní hlas a tvářil se blazeovaně jako Karel Gott. Pak jsme usedli ke štědrovečerní večeři. Všichni hezky ustrojení, jen babička nikdy nesundala zástěru. A na sváteční talíře nám servírovala rybí polévku s houstičkou, kapra smaženého i toho na modro, rybu v rosolu a báječně ozdobený salát – na vrchu seděla žába z vajíčka, někdy vodník, jindy čert. Pamatuji si to dobře, z celé večeře mě zajímalo jen to vejce.

Potom zazvonil Ježíšek. Nikdy jsem neodhalila, jak to udělal. A v pokoji, vytopeném jen pro ten dnešní den, plály svíčky na krásném velkém stromku, zářily prskavky a třpytily se starodávné ozdůbky z korálků, drátků a skla. Jako nejmenší z rodiny jsem rozdávala dárky a dospělí říkali: „No copak to tady mám, jéžišmarjá, takovej nóbl šátek pro starou bábu?“ Anebo: „Hleďme, mejdla, no to je ale překvapení…“ Nikdy nezapomenu tu velkou pospolitost, tu vůni a ten pocit bezpečí.

Pak náhle zazněly z průjezdu koledy! Zvuk trubky a pozounu se rozléhal pod kamennou klenbou a i když byli trubači tou dobou zpravidla už opilí, nikdy jsem neslyšela nic tak kouzelného. Seběhli jsme dolů, my a sousedi, a tiše poslouchali. Potom jsme napojili trubače další dávkou a všichni si vzájemně přáli, měli slzy v očích a smáli se.

V kuchyni jsme později pouštěli svíčičky v oprýskaném, bledě modrém lavóru, všechny jsme si hodily bačkorou a potom se ženské vypravily na půlnoční. Já byla malá a spolu s muži ateisty jsem zůstávala v kuchyni a cpala se domácí čokoládou. „Evčo, bude tě bolet bříško,“ říkali mi. A to se taky stalo, další rituál Vánoc. Ráno, když jsem se probudila, hned jsem se navlékla do nové noční košilky, neboť jsem v ní vypadala jako princezna, a než mi babička připravila čaj s mlékem a vánočku, stihla jsem před zrcadlem přehrát půlku Popelky. Na Boží hod se šlo zase do kostela, to už jsem musela i já, ale dalo se to vydržet – zpívaly se koledy a všichni mě hladili po čepici. K obědu jsme potom měli hosty a šíleně, ale šíleně dobrou svíčkovou. A na Štěpána husu…

…Tradice jsou príma! A nejsou tu jenom kvůli té práci a starostem a stresu, jak se nám to teď může jevit. Jsou tu proto, abychom mohli být spolu. A abychom podle nich měřili čas. Od Vánoc do Velikonoc, od Velikonoc k Božímu tělu, od něho k pouti, pak do posvícení a znovu do Vánoc. Rituály dávají životu řád. A řád mu dává smysl. Když babička jednou přestala chystat rodinné slavnosti, věděla jsem, že už tu s námi dlouho nebude. To není smutné, to je nevyhnutelné. I to je lidský řád. Právě proto teď stojím u plotny já. Aby se děti tetelily v pocitu bezpečí a abych já mohla uvítat na prahu hosty a říct: „Vítejte, vezměte si…“