Eva Kadlčáková: Tři dny svobody
Právě jsem rehabilitovala sama sebe. Nejsem tak špatná hospodyně, jak jsem si myslela. Stačilo, aby všichni moji muži odjeli – velký, menší, nejmenší i psí, a najednou to jde. Tři hodiny jsem uklízela a teď si celé tři dny užívám...
...Užívám si čistého bytu, kde nikdo nedrobí, nepohazuje ponožky po koupelně, nekrámuje hračky a nepouští chlupy. Nikdo nevchází v zablácených botách, neslintá mi na nohavice, nebryndá si na tričko, nepíchá mečem do zdí a nedrolí přitom omítku. Nikdo nemrská školní tašku doprostřed předsíně. Nikdo neodnáší časopisy na záchod. Nikdo si netahá moje šaty do pelechu. Všechny věci zůstávají na svých místech a myčku jsem ještě ani nezaplnila. A dosud jsou v ní jen samý hrnečky.
Obklopuje mě blahodárné ticho! Nepouštím televizi, nezapínám rádio. Nasávám do sebe klid a mír. Nikdo po mě nic nechce, nikdo na mě nešahá. Nikdo neštěká, nepiští, nevříská. Nedrnčí playstation a neobtěžuje mě teleshoping. Je volno, a tak nezvoní telefon a necinkají maily. Pouštím si muziku, beru knížku, sním salát. Až si přesedím zadek, tak si zacvičím a nikdo mi přitom nebude skákat po břiše. Chodím si spát, kdy chci, a stejně tak i vstávám. Jako kdysi...
Už jednou jsem si takhle báječně žila. Sama ve vlastním bytě, s pravidelnou výplatou, se spoustou volného času. Dokonce jsem si občas po práci skládala puzzle! Věřili byste tomu? A chodila jsem do kina a do divadla. Starala jsem se jen o to, jestli mi to sluší. Nepekla jsem, a tak jsem si držela váhu. Malovala jsem obrázky. A ještě jsem znala hitparádový i tenisový žebříčky. Měla jsem tolik svobody... Proč jsem to změnila?!
No, pokud si vzpomínám, na procházkách v lese jsem se bála. Říkala jsem si, že pes by to vyřešil. Puzzle světa mi už příšerně lezlo na nervy, oceánů jsou tři pětiny a mají furt stejnou barvu. A ani s platem to nebylo slavný. Stačil jen na nájem a jídlo. Taky mi bylo smutno, když jsem se vracela z představení a ostatní páry zacházely na skleničku, jen já šla sama domů. No a: mám opravdu ráda buchty. A šíleně se mi stýskalo po někom, kdo by mi řekl: „Dobře jsi to upekla.“ A nejvíc ze všeho jsem si přála vidět medvídky. Medvídky, kterak se povalují po podlaze...
...Proto jsem to změnila. Uklizený byt není všechno. Obtisk dětské ruky na zrcadle je víc!
Ne-klidné Velikonoce!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
