Eva Kadlčáková: O čem?

Přikyvuju a usmívám se. Znám tyhle nápovědy. Vím, že neúčinkují. Člověk stejně může psát jenom o tom, co je mu právě blízké. A to se neuvěřitelně mění.

Jak jde čas, zapisuju si do poznámek náměty, které mě napadají. Jenže třeba nemám možnost rozepsat se o nich hned (protože proč psát o Vánocích, když je půlka listopadu), a tak je odložím, ale potom zjišťuji, že už mi nerezonují v hlavě stejně, jako před měsícem, a že mám vlastně chuť napsat o něčem úplně jiném. V bločku se tak kupí „staré“ nápady a čekají, až znovu přijde jejich chvíle. Mají-li štěstí, prošlá myšlenka v mojí hlavě recykluje v novou a fejeton se přece jen narodí. Mají-li smůlu, po čase jim už vůbec nerozumím...

Podobnou zkušenost jsem udělala s rozepsanými fejetony. Nevyplatí se jeden den práci rozdělat a druhý se k ní vracet. Se psaním se to nemá jako se zdí z cihel. Za čtyřiadvacet hodin produkuje mozek úplně jiná slova, jiné věty, dokonce jiné koncepce. Kolikrát jsem se přistihla při tom, že fejeton jednoho dne začal vesele a nazítří skončil smutně. A obráceně. Pro smysluplnost zpracovávané látky je nejlepší zápis z předchozího dne smazat a začít zcela znovu. Nechápu, jak tvoří opravdoví spisovatelé - aby jejich kniha neztratila atmosféru, se kterou ji začali...

Další okolností, která volbu tématu ovlivňuje, je kupodivu počasí. Nelze psát „o sáňkování v létě“, stejně, jako je nevhodné líčit vám uprostřed zimy zážitky z letních prázdnin. To se rozumí samo sebou. Cenzura, kterou vytváří povětrnostní podmínky, má ale ještě mnohem jemnější nuance. Poblázněné počasí ozonového světa se totiž mění tak rychle, že napíšete-li v sobotu fejeton o nebývale teplém podzimu, může se stát, že při jeho nedělní repríze už to nebude pravda. A jste namydlení.

Vedle meteorologů přicházejí s cenzurou mých fejetonů (jak již zmíněno výše) též ostatní občané: „Prosím tě, napiš mojí sestře ten sloh, ale zapřísahám tě, nepiš o tom fejeton dřív než za dva roky!“ nebo: „Před Evou to neříkejte, ta to příští týden vyžvaní celýmu kraji!“ Ano, jsem postrach všech blízkých a žádná rodinná historka přede mnou není dost v bezpečí. Proto zavádím autocenzuru a umírňuju svoje nutkání dávat ty legrační příhody dál, jak jen to dokážu. Zaměřuju se na cizí příběhy, na útržky rozhovorů, které kolem sebe zaslechnu, na náhodná svědectví životních situací neznámých lidí. A výsledek? „To je vona!“ ukazují si na mne mladí manželé na ulici. A já v nich po chvíli šrotování rozpoznávám pár, který se přede mnou pohádal v samoobsluze. Hodilo se mi to do fejetonu...

...Zatracená práce. Přece nemůžu psát pořád jenom o sobě? O čem tedy napíšu? No přece o tom, co je mi teď nejbližší: o tom, že nevím, o čem!