Eva Kadlčáková: Je jaro!
Je jaro. Jupí! Jaterníky jukají z jehličí, jitřenka jásá. Jarda a Jarmila jdou jedlovím. Jarda ji jemně jme, Jarmila jihne. Jati jemnocitem, jsou jako jeden! Jímavé!
Jinde, jen jednu jednotku jízdy jižně, jiný junák a jiná jeskyňka – jmenují se Jura a Jiřka - jdou jařinou. Je jí jarní ječmen. Jen ječmínek, ještě. Jemnocit Jury a Jiřky je jiný. Jsoucnější, jaksi. Jura je jak Ještěd, Jiřka jako jiskra! Jdou jódlujíce.
„Jardo,“ jíkne Jarmila, „jakoby jednu jednotku jižně jeden ječel...?!“
„Jarmilo? Jakoby ječeli jeden a jeden!“
„Jéminkote,“ jekne Jarmila.
„Jéžišikriste!“ ježí se Jarda.
Jdou jižněji. „Jeví se jekot jako jakési jařmo, Jarmilo?!“ „Jakože jho, Jardo?“ „Jistě...“
Jdou ještě jižněji. Jekot je již jasnější. „Jardo! Jde o jódlování!“ jásá Jarmila, „Jsme jelita!“
„Ještě jódlování!“ je jedovatý Jarda. „Jaroušku...“ jemní jeho jedovatost Jarmila. Jenže, jak jej jakýkoli jedinec jmenuje Jaroušku, Jarda je jízlivý: „Jakpak, Jarmilko! Je jalové jódlování jakéhosi jelimana jiné jakosti jak jekot?“ „Je, Jardo.“ Jarmila je již jata jinochem, jenž se jeví z jihu. Jak je jarý! Jak je jistý! Jako jarní jehličnan!
„Jsem Jura. JAK TO JDE?“ „Já Jarmila. Jedinečně.“
Je jeblá??, jitří se Jarda. Je jedlá!!, juchá Jura. Jsem jeho!, je si jista Jarmila. Je její..., je jasné Jiřce. Její jiskra je v jímce. Jinak: je v Jarmile!
„Jarmilo, jdem jinam!“ jekne ještě Jarda. Jak je jednoduchý...
Jarmila jde. Jistojistě. Jenže s Jurou! „Je jak jurodivá!“ jektá Jarda.
Jura jódluje, Jarda ječí: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
Jepičí jemnocit!
Jukne po Jiřce: „Jak je?“ „Jakžtakž.“
Je jaro. Jarda s Jiřkou jdou jedlovím...
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
