Eva Kadlčáková: Je jaro!

Jinde, jen jednu jednotku jízdy jižně, jiný junák a jiná jeskyňka – jmenují se Jura a Jiřka - jdou jařinou. Je jí jarní ječmen. Jen ječmínek, ještě. Jemnocit Jury a Jiřky je jiný. Jsoucnější, jaksi. Jura je jak Ještěd, Jiřka jako jiskra! Jdou jódlujíce.

„Jardo,“ jíkne Jarmila, „jakoby jednu jednotku jižně jeden ječel...?!“
„Jarmilo? Jakoby ječeli jeden a jeden!“
„Jéminkote,“ jekne Jarmila.
„Jéžišikriste!“ ježí se Jarda.
Jdou jižněji. „Jeví se jekot jako jakési jařmo, Jarmilo?!“ „Jakože jho, Jardo?“ „Jistě...“

Jdou ještě jižněji. Jekot je již jasnější. „Jardo! Jde o jódlování!“ jásá Jarmila, „Jsme jelita!“
„Ještě jódlování!“ je jedovatý Jarda. „Jaroušku...“ jemní jeho jedovatost Jarmila. Jenže, jak jej jakýkoli jedinec jmenuje Jaroušku, Jarda je jízlivý: „Jakpak, Jarmilko! Je jalové jódlování jakéhosi jelimana jiné jakosti jak jekot?“ „Je, Jardo.“ Jarmila je již jata jinochem, jenž se jeví z jihu. Jak je jarý! Jak je jistý! Jako jarní jehličnan!

„Jsem Jura. JAK TO JDE?“ „Já Jarmila. Jedinečně.“
Je jeblá??, jitří se Jarda. Je jedlá!!, juchá Jura. Jsem jeho!, je si jista Jarmila. Je její..., je jasné Jiřce. Její jiskra je v jímce. Jinak: je v Jarmile!

„Jarmilo, jdem jinam!“ jekne ještě Jarda. Jak je jednoduchý...
Jarmila jde. Jistojistě. Jenže s Jurou! „Je jak jurodivá!“ jektá Jarda.
Jura jódluje, Jarda ječí: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Jepičí jemnocit!

Jukne po Jiřce: „Jak je?“ „Jakžtakž.“
Je jaro. Jarda s Jiřkou jdou jedlovím...