Eva Kadlčáková: Já a oni

Zase mě oslovil. „Krásná dámo,“ povídá (takhle nebo velmi podobně vždycky začíná, tuší, jak si naklonit ženu), „nebylo by pár drobásků?“ A měl mě v hrsti. Těžko odmítnout pomoc někomu, kdo vám preventivně zalichotí tak nekompromisním způsobem.

Neměla jsem peníze vůbec žádné, sama jsem šla nakoupit za stravenky. Ale holt už jsem byla v pasti, a tak povídám: „Stravenka by vám nestačila?“ Když spatřil její hodnotu, zajásal. „Vřelé, co nejvřelejší díky, šlechetná paní, ať vám to bůh oplatí. A nádherný den vám přeju!“

Tak snad aspoň to, řekla jsem si v duchu. A musím přiznat, že jsem se na toho poetického bezdomovce zeširoka usmála. Nádherný den bych si přála. A že se mi snad dobrý skutek někdy někde přičte ku prospěchu, tomu bych taky ráda věřila.

Začínám ale – i ve své slabosti pro sociálně slabé – uvažovat nad tím, jak se to přihodilo, že se svět naruby obrátil, že muži, místo aby nás živili, jak tomu bývalo dřív – a často výhradně – teď postávají na nárožích a žebrají právě u žen. Jsme měkkosrdcaté, řada z nás, a oni to vědí. Jednají promyšleně, nepochybuji, že už zdálky si nás dovedou otipovat: která bez povšimnutí projde a která to nevydrží, naváže oční kontakt a… je ztracena. Tedy aspoň pár jejích drobných z peněženky.

Problém je právě v tom, že i my, zvlášť, jsme-li na rodinu samy – a takových je nás rovněž dlouhá řada – obvykle máme do kapsy podobně hluboko, jako pánové s nataženou rukou. Na rozdíl od nich platíme nájem, elektriku, vodu, teplo a telefon, televizi, rádio i internet. Živíme děti, kupujeme jim oblečení, věci do školy, občas něco musíme pořídit i sobě.

A když se nám výjimečně poštěstí, že nějaké peníze zbydou, šup, už je tady složenka, která přesně podle Murphyho zákonů čekala na svou příležitost. Anebo se objeví muž, který se rozhodl vložit odpovědnost za svůj život do našich rukou. A to, promiňte, není fér. Výhodou skryté chudoby ovšem je, že má pochopení pro chudobu zjevnou a že většina za nás si prostě řekne, o těch pár mincí už opravdu nezchudnu.

Na druhou stranu: nám zadarmo nikdo nic nedá. Anebo snad pro nás ten nad námi opravdu nějakou odměnu schovává? Za pravidelné příspěvky pánovi, co postává u supermarketu a skládá ženám poklony? Tomu druhému, který tam prodává Nový prostor a jemuž vždycky trošku přilepším? Tomu mladíkovi, který mě pokaždé dostane formulkou: „Neměla byste něco pro děti punku?“

Anebo tomu chlapíkovi, co se tu potlouká, vždy se ke mně srdečně hlásí a pokaždé mi vykládá další kapitolu svého příběhu? Příběhu, v němž se jako červená nit táhne nedostatek vůle situaci aktivně čelit. „Najděte si práci,“ říkávám mu. „Ale když…“ spustí on. „Tak zatím přespávejte na charitě,“ navrhuju. „Ale když…“ pokračuje ve výmluvách. „Nebo jeďte domů,“ reaguju na argument jiné státní příslušnosti. „Ale pani, tam mě nikdo nečeká…“

Možná právě osamění, rozpad rodiny a absence životní síly vedou některé lidi na scestí. Anebo se jako beatnici už narodili. Jsou tuláky z přesvědčení. No a jsme u toho. Jak přesvědčení, tak i rozhodnutí pro řešení nebo neřešení, to všechno je volba.

Moje přesvědčení zase zní, že možnost svobodné volby, jak naložit se svým životem, máme všichni. Dobrá, někdy je ta volba vynucená, nesvobodná. Někdy je to rozhodování mezi blbým a blbým. Někdy jsme okolnostmi, závislostmi, osudem tolik přitlačeni ke zdi, že už skoro o nic jiného neprosíme, než aby nás u ní odpráskli.

Ale možnost zvednout se z prachu a vzít znovu život do svých rukou tu snad je. Nebo není? Já doufám, že ano. Že kdyby místo lelkování u obchoďáku náš poeta makal a za vydělané peníze si nechal spravit zuby, že by ještě nějakou opravdu krásnou paní k sobě našel. A že by konečně nebyl sám a ona by nebyla na všechno sama. Že štěstí mezi námi je. Že stačí chtít.

Spustit audio