Eva Kadlčáková: Hymnus bílého muže

Olympiáda je takřka za námi. Totiž za nimi. Přes dva týdny se dřeli – v dešti, větru i pod neúprosným sluncem, zápasili s vlnami, se svaly statných zápasníků, s koněm našíř a především s vlastními možnostmi a vůlí. Snesli veškeré své úsilí, odříkání i bolest k nohám publika, rozhodčích a časomíry – nových olympských, v tomto případě spíš olympijských bohů. A proto sláva sportovcům. Nechť oslavný hymnus ódou zní!

Ale jaký hymnus? Všimli jste si? Když pominu neoodiskutovaný půvab hymny české, ať už nad stadiony zní, či nezní, nepřestává mě udivovat neutichající hymna sovětská, resp. ruská. I když už sajúz není něrušímij, ale věkóvoj, přestože velíkaja už není Rus, ale sláva a ačkoli magúčij již není savětskyj sajúz, nýbrž ohromná je vůle této země, přesto se spolu s převzatou melodií stále vtírá fráze o tom, jak tato zem navěky připojila svobódnyje respúbliky a nechce se jí je pustit, jak síla naródnaja, to je vlastně strana Lenina a ono to pořád nějak platí a že pozdraven má být jediný, mohutný Sovětský svaz. Tak kdo to vlastně vyhrál?

Buď jak buď, Rusa na stupínku pro vítěze poznáme nejenom podle v podstatě neměnné státní hymny, ale stále ještě i podle světlé pleti a většinou plavých vlasů. Složitější je to už u jiných evropských národů. „Bůh ochraňuj královnu“ nebo Marseillaisu si se slzami v očích pobrukují ohniví Arabové i svalnatí kingkongové černí jak bota. Nakonec, proč ne, ostrovní i přímořský stát drželi či drží řadu kolonií, mají kde brát muskulaturní genofond. Že ten už silně převážil nad fyzickými schopnostmi bílého muže, nikoho dnes nezaskočí. O to překvapivější je pak v každém atletickém závodě pouhá účast jakéhokoli bělocha. „Běž, běž, nandej jim to,“ fandili jsme doma ojedinělým soukmenovcům. Hvězdami posetý prapor si ale na bedně zazpívali většinou Afroameričané. Budiž jim to přáno.

Ještě o něco víc, než příslušnost lidí různých ras k jedinému národu, nás ale během olympijských her mohly překvapit hymny národů exotických. Například prohnal-li se cílem jako první Keňan (připomínaje přitom spěchajícího lesního mravence), rozezněli se mu později nad hlavou Kdož sú boží bojovníci. Fakt, že jo! Japonská hymna zase připomíná symfonickou báseň od Smetany, hymny těch nejroztodivnějších tichomořských států českou polku, případně tyrolskou jódlovačku. Ani stopy po bubnech domorodců, rytmech tropických deštných pralesů či čtvrttónech tklivých východních písní. A tak se oklikou, přes všechny ty kmenové dispozice, národní rysy a fyziognomie mnohobarevných ras, vracel olympijský úspěch vždy zas a znovu k bílému muži. Aspoň k tomu muzikálnímu. A my jsme tak nakonec mohli zamáčknout slzu s ostatními a pomyslet si, jak je ten svět jednotný, když utichnou boje na Martově poli, a že do něj přes všechnu tu naši starosvětskou tělesnou slabost přece jenom ještě patříme…

Spustit audio