Eva Kadlčáková: Dva druhy lidí

Anebo ti, kdož nic z toho nezažívají. Jejich žití je kontinuální, klidné a šťastné. Tvrdí oni. Žádné kotrmelce, jen příjemné ležení na měkké žíněnce.

To bych neuměla, povídám, to si vůbec nedovedu představit. Já bych zase nedokázal to druhé, říká můj oponent, ani trochu takový život nechápu.

A tak jsme se rozpovídali. Někteří z nás mají puzení ke klidu. K rozvážnému a bezpečnému plutí si po hladkých vodách. Své partnery si hledají pečlivě, promyšleně už od mládí, do ničeho se nehrnou, znají svá kritéria a na těch trvají. Opravdu se zamilují.

O svém vztahu si s nikým nevyprávějí. Ani jako holky. Jen čas od času utrousí větu, byli jsme s Toníkem tam a tam, my si s mou ženou myslíme to a to. Svůj protějšek nikdy neadorují. Nepotřebují to. Mají ho rádi takový, jaký je, bez předsudků, bez nároků i bez přikrašlování. Mají se spolu tak nějak tiše, svoje štěstí si uschovávají doma. Pořídí si kočku a čas zvolna plyne…

A pak jsou tu ti druzí, kteří, když se zamilují, rozhlásí to okamžitě do celého světa. Létají v oblacích, líbají se na veřejnosti, hlasitě se smějí, a když pláčou, tak to taky stojí za to. Milují se s vášní, hádají se s vášní, většinou s vášní i pijí.

To když se s vášní rozejdou. To pak s ní i křičí, vymýšlejí, jak toho druhého sprovodit ze světa, nebo se mu alespoň s vášní pomstít. Jejich život není žádná pěkně rovná přímka. Je to šílená vlnovka plná amplitud, roztočená spirála opakujících se chyb, lochneska protichůdných citů. Je to smršť. Nářez. Síla. A taky samota, v níž si příslušníci tohoto druhu lidí pořizují psa.

Vidíš, povídá mi tuhle přítel z mládí, to bylo furt, vemte si z ní příklad, a teď – potácíš se od vztahu ke vztahu a brečíš mi tu na rameni. O mně se říkalo, ten roste pro kriminál, a ve skutečnosti: jsem táta od rodiny, mám dvacet let stejnou manželku, starám se, je na mě spoleh, všechno bych jim dal. Aha, já na to, a co všechny ty tvoje milenky?

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Máme na vybranou

Podle mého názoru totiž neexistují dva druhy lidí. Vzorní a padouchovití. Jsou jen jedni jediní lidsko lidští lidé, všichni se svými plusy a mínusy, body a přešlapy, andělskými skutky i bídnými hříchy.

Jen někteří je pášou všem ostatním na očích, možná v tísni, možná v zoufalství, velmi pravděpodobně v jakési hysterii. Zatímco ti druzí je dělají vskrytu, možná po zralé úvaze a dost pravděpodobně v dobrém úmyslu. Ale všichni jsme chybující a všichni zraňujeme!

Stačí žít roky po boku člověka, kterého dávno nemilujeme. Respektujeme ho, ano, to snad. Ale jinak se na něj už nemůžeme ani podívat. Jen vědomí povinnosti a slušnosti nás zdržuje od toho, abychom jej vyměnili za někoho s tou zavrženíhodnou, nerozumnou, bláznivou, s tou tak nádhernou vášní. Copak tohle není podvod? Velký životní podvod na nejbližším člověku? A lze ho ospravedlnit přímkou zdánlivě pevného vztahu?

Až se jednou na smrtelný posteli ohlídnem – a dá pánbu, že toho budem ještě schopni – chci s potěšením konstatovat: Páni, to byla jízda! Ne: Ani nevim, jak jsem tím životem vlastně proplula…