Eva Kadlčáková: Den otců

O mužích, které mají děti doma a kteří více či méně plní roli rodiče. Přičemž mě napadá, že by to vlastně mohly být i ženy, v rolích otce, a k tomu se možná taky ještě dostaneme!

Tak tedy otec, jak se říká, je vždy neznámý. Naštěstí tento skeptický předpoklad se většinou nepotvrdí – a příroda, aniž by znala testy DNA, umí to dát otcům znát. Dítě je kolem jednoho roku věku na chvíli velmi, ale velmi podobné jemu, anebo někomu z jeho rodu. Oba moji malí byli například tou dobou celý dědeček z tatínkovy strany. Famílie si oddychla a láska k prckovi vzrostla. To je účelem: posílit vztah, důvěru a potažmo otcovu starost o závislého jedince.

Řada mužů to totiž s vytvářením vazby k malému cvrčkovi nemá jednoduché. On jim v břiše neroste, on na ně zevnitř neťuká, oni nejsou dva v jednom. Můj partner mi vyložil, že si svoje otcovství uvědomil až ve chvíli, kdy jsem ho vzala na ultrazvuk. A on tam to mimčo uviděl. Zasalutovalo, navíc! A to je pro chlapa jasně čitelný kontakt!

Dál už záleží na instinktech. A tendencích. Můj první muž by našeho syna byl nejraději kojil. Můj druhý muž dítě jistě nesmírně miloval a miluje, ale péči s úlevou nechával na mě. Už jsem vám jednou vyprávěla naši historku s knížkou. Zopakuju ji, je báječně ilustrativní:

Kdysi jsem mu podala chlapečka v dupačkách a povídám: „Na, zabav ho na chvíli.“ Tázavě se na mě podíval, drže kluka pod pažičkama kolmo k podlaze. „Ukaž mu třeba knížku,“ doporučila jsem a on postrčil mlčky před zraky dítěte gumové leporelo. „Řikej mu k tomu něco,“ volám na něj z kuchyně. „Podívej, knížka,“ doplní muž. „Ty obrázky mu ukazuj!“ „Hele, obrázky.“ Časem se to naučil. Ale stejně, když nemusí, před dětmi si někam zaleze.

To můj táta má pro jednání s dětmi nadání od pánaboha. Když jsme jednou potřebovali synka pohlídat a on u prarodičů nechtěl zůstat, děda měl okamžité řešení: „Jajuško,“ povídá, „ty nemůžeš s tatínkem a s maminkou domů. U vás ve městě jsou vlci! Všichni rodiče odvezli děti do bezpečí, teď se tam vrátí, vlky vyženou, a pak si pro děti zase přijedou.“  Dítě poulilo oči a už neplakalo. Horlivě přikyvovalo, že rozumí, a že u prarodičů rádo zůstane. Prvobytně pospolné řešení se ukázalo jako velmi účinné. Navíc mě dodnes rozesmává, na kloučkovi nezanechalo následky a my tehdy udělali spoustu práce.

A tím se dostávám k tomu, co musejí dnes a denně zvládnut rodiče, ať už maminky, anebo otcové, kteří jsou s dětmi sami. Sami na všechno. I na ty alespoň dvě práce, které musejí zastat mimo domácnost, aby ji utáhly. Na ty večeře a kopice prádla a domácí úkoly. Na ty nálože starostí... Ale taky na radost. Protože děti jsou velká radost! A nemít se o ni s kým podělit, je skličující. Tak jestli někoho takového znáte, popřejte mu ke dni otců. Možná ten fyzický pocit „dva v jednom“ nezažil. Za to teď ho má požehnaně! Dva v jenom – táta i máma!